Tatrám.

Nechť honců Arpadových vnuk svou patu v leb vám ryje, nechť vašim synům jarmo muk na měkké vkládá šije,

nechť sladkou řeč jim ze rtů rve a vraždí naše bratry: přec naše jste, vždy naše jste,

jste naše jen, ó Tatry! Ty čisté záře Mořských ok, ten Kriváň nebetyčný, ten bystrý Váhu, Nitry tok,

ten lid tak dobrý, sličný, těch bájí starých krásná zvěst, těch písní sladké vděky: vše naše jest,

vše naše jest, jest naše věků věky. Nechť, synu Tater, dějů proud nás mutnou vlnou dvojí,

nic neroztrhá tisíc pout, jež od věků nás pojí, jsme národ jeden, jedna řeč, táž větev slávské lípy,

ni chytrá leč, ni krutý meč nás ve dvé nerozštípí. A kdyby v různo větev tu

chtěl bratr vlastní rváti, hned první hlahol jeho rtu zlý blud a rozkol zvrátí – řeč jedna zní ve sváru hluk

a jasným zvonem hlásá: Týž retů zvuk, týž srdce tluk vás věčným svazkem pásá.

Nad Tatrou křídla rozpjal nám duch věští orlím vzletem, jenž stavěl svorné lásky chrám všem velké Slávy dětem.

Nuž za ním předně my a vy, jenž od boha jsme svoji: syn Vltavy i Moravy

i Váhu v jednom voji! Těm klínům vzrůstat nedejme, jež násilně nás dělí, a svornou myslí hledejme,

co svíže nás a scelí. Vděk hojný přijme český luh od sladké Tater víly, váš měkký duch

zas v boje ruch zde najde křepké síly. Nuž, páže k páži, k boku bok, ať zví to šírá země,

že bratři jsme, že shledá sok v nás jedno svorné plémě. Ó, věřte, lepší vzejde čas pro českoslávské bratry,

až zahřmí zas vše v jeden hlas od Šumavy až v Tatry!