V zelený soumrak dumavý
hluboké, tiché doubravy
přicházel panoš bledý;
unyle zíral do mechu
a čelo v hojném povzdechu
ukláněl na kmen šedý.
Co nesměl ani řasy kmit
v komnatě hradní vyzradit,
zde šeptal stinné skrýši:
jak duše toužebná se pne
po skvoucí hvězdě líbezné
ach! v nedostupnou výši.
Zní opět lesem jeho vzdech,
rukama lomí, klesá v mech
a zrývá prsa mladá.
Ach, na věky již pro mne zhas’
andělských zraků čarojas
a noc mi v duši padá!
Mám žíti dál? Nést věčný bol? – –
Hvozd mlčí teskně. Vánkem kol
jen listí padlé chřestí,
a s podálného hradu zní
fanfára lesem svatební
jak hrana lásky, štěstí.