Ó svornosti, tvůj zlatý zvon proč nezní českou zemí? Kol burácí jen vášně křik, jen sváru pustý hřmot a ryk,
a ty se tajíš němý. Já slyšel kdys tvůj božský ton, ó drahý, svatý zvone! Zníš dosud často v duchu mém
a v ohlase tom dalekém hruď ještě blahem tone. Jak svornost zlatou získat zas? Aj, slyším přísné hlasy:
„Pod naše jho se vraťte zpět, kdo jinak myslí, budiž klet!“ Tím špatně žár se hasí. Tam u Lipan též rozkol zhas
a panstvo tvrdou pěstí dva dlouhé věky hnětlo lid – Co vypěstil ten mrtvý klid, pláč Bílé Hory věstí.
Ne, svornost není mrtvá tiš, hrob všelikého ruchu, ne jařmo jedněch, druhých bič, ne podnož jen pro vlády chtíč
a pouto volných duchů. Věř, v lidu zdravém neztlumíš hyb svěží, věčně nový, on k výši sterým útvarem
pne křídla v machu bujarém a vzlétá nad okovy. Jest nepřítelem svornosti, kdo vztekle všechno kácí,
co ruka jiných buduje, i ten, kdo druhým vnucuje jen svoji vlastní práci. Je svornost sestra volnosti,
zná pouto vnitřní pouze, ten svazek musí z duší zkvést, své úponky kol srdcí plést, jež hoří v stejné touze.
Nám vlastní lid a rodná zem ten živý svazek skytá; my všichni chceme její zdar, nechť cit náš volí různý tvar,
nechť různým květem zkvítá. Zde volnost přejte snahám všem, jež čelí k země štěstí, a různých mnění neshodu
řeš důvod proti důvodu, ne pěst jen proti pěsti. Ne zrádce zde, ne zrádce tam, ne věčná zášť i hana,
ne jedněch moc a druhých zmar; kde jasný kyne celku zdar, tam přestaň každá strana! Pak lepší doba vzejde nám,
žár nový zaplá všemi, a svornosti čarovný zvon zas vydá plný, jasný ton nad krasší českou zemí.
Cookies on Poetry Cove