Svlačec.

Sloup vážně strmící do nebes blankytu na čele větrném nes’ mnicha stylitu. Ten nivě mizící ve hloubi kolkolem dal výhost’ na věky tím hrdým hlaholem:

„Ze rmutných světa vln, nad lichou, bídnou zem ať v oblaka můj sloup ční pravdy majákem, ruch nízké všednosti jak dálný moře šum sem jedva zalétej do hvězdných mojich dum!“

Když do výše muž stoupal svatý, u sloupu maně tíhou paty vtisk’ malé zrnko do rmuti. Dech jara vzbudil spící sémě:

dva lístky vzneslo z lůna země, dvé útlých, něžných perutí. Leč motýlek ten v zemskou kůru je zaklet vazbou věčných pout

a nikdy vzhůru do azuru. Křidélka nemůž’ rozepnout. Rok míjel po roce. Muž na lbi sloupu dlel, na tváři vrásek roj, na hlavě stáří běl;

než zanícený duch se vznášel výš a výš do týnu věčnosti, ve svatých tajů skrýš. Nech dole vadnul kraj, nech jarní zdobou kvet’, rej zjevů prchavých netísnil starce vzlet –

z té rmuti pozemské, jíž vymk’ se z objetí, sem v oblasť nebeskou ni prášek nevzletí! Hle! Ostýchavě svlačec klade na podnož sloupu lístky mladé

a výše vzpíná útlý stvol. Již na sloup věsí jemnou nitku, peň žulový mu do závitků zapřádá lehce kol a kol;

tká po něm vzhůru zdobnou sponku, hruď jeho v zeleň zastírá a s lehkých stonků úběl zvonků na všechny strany otvírá.

Smrť temnou perutí nad starcem zachvěla a ret svůj ledový mu vtiskla do čela. Na sloupu leže zřel jen blankyt nad sebou, plášť věčna, protkaný hvězd jasnou velebou;

svou duši ztápěje v jich nesmrtelný jas, ve sboru bleskutném svých božských vidin has’, jak orel povznešen nad zemskou nicotou, jež pod ním v tupém snu se střela temnotou.

Vzplál východ zoří. Mroucí hledy v tom upjaly se naposledy na lože, sloupu strmý lem. Aj! lístek dvojí v ranním lesku

tam na hlavice arabesku sed’ zelenavým motýlem. Kdys uhnětený nohy tlakem, až k nebi klíček prachu vzlet’–

před kmeta zrakem skonu mrakem svit’ bílou hvězdou svlačce květ. Věk mnohý uplynul. Sloup omšen k nebi ční a čelem zvětralým o zašlých dobách sní.

Vše změnilo se kol: i lid i řeč i kraj, o víře starcově zní temná pouze báj. Hrsť kostí s popelem a dutou holou leb již dávno s hlavice svál vítr v širou step,

zvěsť o něm zanikla; ve sloupu toho stín ku snění ulehá jen bludný beduin. Než dosud k bokům vetché žuly raménka jemná svlačec tulí

a věncem pne se do výšky; až na vrcholek sloupu stoupá a kolkol čistým vzduchem houpá své běloskvoucí kalíšky.

Až minulosti hrdou stvůru bouř časů v trosky rozbije – on ještě vzhůru do azuru kol ssutin věnce uvije.