Umřel starý šumař, obec dědí všecko: na kolíku housle a v kolébce děcko.
Pod obecní pečeť ihned všecko vzali, babu s okuláry za stráž k tomu dali.
Na kolébce rudkou psána muří noha, avšak bezpečnější štít je Pána Boha!
Jemu poručila baba andělíčka, okulár jí spadl, uzamkla se víčka.
O půlnoci náhle protírá si řasy: jizba vystříbřena měsíčními jasy.
A tam nad kolébkou – sotva očím věří – starý, suchý šumař jako stín se šeří.
Se skřipkami v ruce k děťátku se kloní, pod zcuchaným smyčcem tichá píseň zvoní:
„Andílku ty sladký, Lidunko má zlatá, prozři, vypni ručky, zaštěbetej: táta!
Pojdiž v lásky náruč, nenechám tě tady, umřelo by dítě jako tatík – hlady!
Štvali by je v bouři za nevlídné práhy, mrazem srdcí lidských uvadlo by záhy.
A kdyby tě s hlavy do pat ozlatili, tím by jenom duši tobě zaplatili!
Pojď, mé drahé dítě, poletíme vzhůru nad nivy a lesy, nad pozemskou chmuru.
Housle vezmu s sebou, budu ti tam hráti, v oblaku tě zlatém věčně kolíbati.
Čarokrásní snové obklopí tvou hlavu o hvězdičkách zlatých, o andílků davu!“
Políbil tu šumař v ústa spící děcko, náhle baba křížem zažehnala všecko.
Měsíc hledí v okno, stromy venku šumí, stráž si nově zdřimla – tak to baby umí!
A když přišel rychtář po snídaní krátko, pilně kolíbala – mrtvé Jezulátko.
Však i housle ty tam – obec škodu měla; na stráž vzdor pohádce krutě zanevřela.
Však já věřím babě – důkaz tyto řádky; vždyť by svět si nudou zoufal bez pohádky.
Cookies on Poetry Cove