Svou jemnou krásou, řeči sladkou hudbou,
jak echem rodných zvuků čarovným,
dnů zašlých nádherou, svou trpkou sudbou
a hrdosmělým vzdorem rekovným
v mých ňadrech mladých, Polsko, v srdci juna
kdys blouznivé jsi lásky zžehla cit,
mne jala kouzelně tvých pěvců struna,
tvé karabely bohatýrské kmit.
Když léta přešla, v záři jiné doby
ten opar čarovný zde onde has’,
a v lesku klamném starožitné zdoby
jsem zočil místy plíseň, rez a kaz,
lid v bídě hynoucí i ducha noci
a nad ním šlechty rozmařilé bič,
nad oběma pak sítě temné moci,
jež marně trhal smělý Klonovič.
Však jinou znenáhla se jevíš zase,
se skrání střásáš klénot zvetšelý,
sen zašlých dob ti ještě kmitá v řase,
leč nový život hrudí ševelí.
Tak probouzíš se, mladou kypíc silou,
tvůj okov trojí zvolna klesá v dol,
a blízek čas, kdy pod orlicí bílou
zas hrdým krokem vstoupíš na prestol.
Ó, vstup tam bez vybledlé vetché třásně
dob zašlých navždy! V srdci zachovej
jen pravé skvosty z oné staré básně
a novou cestou v nové doby spěj,
ne s jařmitelů lidu panskou četou,
ne s temnitelů ducha průvodem,
než za obecným blahem, za osvětou
jdi s volným, dělným, umným národem!