Chmur závoj rozvlnil se nad obzorem, směs mraku černavých a šedých par, a protichůdných větrů šumným sporem ve sterý, měnivý se trhá tvar,
do klubek choulí se, ve vlákna třepí a vztekle víří nad užaslou stepí. Ó minulosti! Snad se tamo střetá tvých mrtvých vojů dávný mrak a ryk –
Hle! tu jak buňčuk zaporožský vzlétá cár oblačný, tam trčí chomáč pik, a tam cos jako šavle kmitlo šerem pod lešskou korouhví, nad čapkou s pérem.
Ó co jsi, pláni, hrůz a bojů shlídla: kol šibenic, přes rumy kouřící teď polské jízdy bleskotavá křídla, teď Síče mračno vztekle bouřící,
řež Humaně a hajdamácké trupy na kůlech ostrých – oheň, krev a supy! Dél, věku surový, než na západě zde’s ukrutenstvím šílil; dosud sní
snad o tobě, svou vetchou kobzu ladě, bard slepec Ukrajiny poslední, ty divá slávo zašlosti – však chmurou i zde již prcháš, těžkou noční můrou.
Ten střezte mračný sen, vy sestry obě, vy nejstatnější z rodných Slávy dcer! Svár divoký vás drásal v temné době, teď černý mrak již bledne, jitrem šer,
a nad Evropou vzplane slunce nové, v němž zajdou diví násilnictví snové. V tom novém věku, meč a topor kata kde nebudou již dějin osnovou,
ty slávská dvojice, jež navždy spjata i sousedstvím i páskou rodovou, cest musíš, musíš hledat k mírné shodě, hvězd vůdčích dvé nám zářit na Východě.
Ne čelem proti čelu – bokem k boku se postavte, své duše pozbavte všech mátoh zašlosti a proti soku štít nezdolný své shody nastavte,
dvě sestry volné, druha sílíc druhu, ve slabších bratří volném těsném kruhu!
Cookies on Poetry Cove