„Můj vozík suchým Oceanem plove,
jak v peřej loďka v zeleno se noří,
v luk šumných vlnách, v pestrých květů moři
ční buřanu jen výspy koralové.“
Tak, Mickiewiči, tvoji čarní snové,
když v dálce zočil’s nade Dněstrem zoři,
na tvoji hlavu, pochýlenou v hoři,
zde slétaly jak rajští motýlové.
V těch nekonečných plání mrtvém hluchu
sluch napínal jsi s toužebnými stesky,
zda z Litvy hlas ti pozalétne k uchu.
Leč snad již dar, jejž z této smutné stezky
své Polsce přivezeš, ti kmital v duchu:
to krymských perel nesmrtelné lesky.