Nuž, zaletím zas v onu stranu, kam tíhnou perutě mých snů; zas k vírné jízdě po buřanu jak za jarních mé písně dnů
svých koní trojku bělohřivou pod pestrou dugou v půlkole se zvonce melodií snivou ty půjč mi, drahý Gogole!
Ať jak loď moře neobsáhlé můj vozík letem brázdí step a jamščíkovo pění táhlé zní blahoteskně v podkov tep,
ať milým, známým z dávna hlasem do trapných dum a citů mých s tím zvoncem trojky cinkne časem tvůj perný vtip a zdravý smích.
Již za vichřicí bělohřivou na vzdušném letím povoze; zrak bezmeznou se toulá nivou a po nesmírné obloze,
kde nad obláčky modré věčno sní dumu svoji tajemnou, v dál mizí dvojí nekonečno i vůkol mne i nade mnou.
Jak pěnou bělí travin moře svým chmýřím kovylový klas, v houšť květů hluboko se noře zem’ jedva brázdí tarantas,
tiš ruší leda křídla třepot, skřek vyplašených havranů, a minulosti teskný šepot zní z mohyly a kurhanu
Teď v lán se mění stepní tráva, prsť tučnou deptá podkova, zde švarný sekáč kosou mává, jak slavil ho zpěv Kolcova,
dál mezi hrušemi a bezy zřím chatek hejno, šedých střech, před každou štíhlé září slezy svých růží spoustou v barvách všech.
Kmet kobzar za vsí v chochlů kole (as poslední) tu hraje, slep – – Již za mnou mizí ves i role a přede mnou zas širá step,
zas moře trav pod nebes bání, v němž zní jen větrů bujných šum, a nekonečnou letí plání jen sama kibitka mých dum.
Nuž, dál, má písni! Bystrým letem do lýka verše nasbírej klas kovylu se slezu květem a snímej stepi zjev a děj,
sen minulosti, zašlé žití i dnešní bouře jek a šleh; – snad v mrákotném tom vlnobití též budoucna se kmitne břeh.
Cookies on Poetry Cove