Již mnohý rok zde na vltavském břehu, kde tělo věznila klec šedých stěn, mou duši v nespoutaných křídel šlehu do dálky častokrát nes’ volný sen.
Když znavily mě zjevy každodenní, z mansardy vyhlídka na žlábky střech, ten obzor těsný, známé ulic vření a všechny malé boje našich Čech,
já přivřel oči: tu se duší mihlo trav moře valné, jehož rackem drop, kde všechno vůkol v nekonečno tíhlo: step zelená i blankytový strop.
Kdys, jarý hoch, jsem o té dálce sníval, že chumelí se po ní jezdců šik jak moře zbouřeného běsný příval, v něm blýskaly se hroty dlouhých pik.
Mrak tento živý letěl uraganem z mlh východních na luhy Západu, a starý svět pod mladým jeho vanem se chvěl a drobil do svých základů...
Kam poděl se ten přelud junných roků? Zbyl z jeho lichých třpytů lesklý střep, a s posměchem teď starci prsty soků v dál ukazují: „Vidíš svoji step!“
Však českou lebku mám – je těžkou prací sen vypudit, jenž zachytil se v ní; nechť šedivá se kloní s resignací, přec dosud toužebně o stepi sní.
Step zelení se dál v mou zimu stmělou, jak druhdy těšila, mé jarní dny; sní o ní nadějně a s láskou vřelou, nechť jinak zbarveny jsou moje sny.
Jde stepí starý žid se svislou šíjí; sem tam se houpajíce s obou stran, po tváři vrásek nesčetných a hran jak hadi dva se bílé pejzy vijí,
a sněhem pod zedranou čapkou lisí houšť obočí nad oči vpadlé visí, i zmodrchaná brada žíňovitá jest jako sněhu val, jímž vichr zmítá,
leč v její běl se mísí nach – to krev ji ztřísnila – krev jeví rudé stopy na hadrech, jež mu zbyly za oděv, a za umdlenou nohou cestu kropí.
Tak potácí se jako štvaná zvěř, jež lovcům unikla, však – smrti jistá již oběť – hledá milosrdný keř, ke skonu tichému by přál jí místa.
Kůl pomezní se tyčí z půdy zpráhlé. Kmet stanul při něm, obrátil se v zad. Šíj shrbená se vymrštila náhle, jak přetěžký by žernov s beder spad’,
a teď tu strmí postať obrovitá se žhoucích očí hněvným pohledem, ač zvětralá a času dlátem zrytá jak sám Žid věčný, bájný Laquedem.
On pěstmi potřásá, jež k nebi tyčí nad stepí širokou, a zlobně řičí: „Buď zlořečena, země nehostinná! Buď prokleto, ty plémě bídákův!
Hněv nekonečný poznej Hospodina, jenž Bůh je Abrahamův, Izákův!“
Cookies on Poetry Cove