Stůj mi, ďase! Marné přání. Skočil na vysoký kmen a již ke mně z hustých shluků svěžích listů, květných puků
drobný obličej se sklání, zpupným smíchem rozškleben. Po úponce modrých květů k tůni průzračné se svez’,
pokropil mne vláhy pryskem a pak vzhůru s vodotryskem zatančil si, ve přemetu nazpět do bassinu kles’.
Odtud přeběh’ žlutou stezku stínem hrdých platanů, skryl se mezi máku stonky, v růže, narcissy a zvonky
a zas letěl kmitem blesku na lehký krov altanu. Březové ho tají mlází, loubím jasmínu se mih’,
hned se směje mílku v toule, hned zas k najadě se choule a teď z obrovité vázy za mnou zazněl pekla smích.
Do všech koutů sadem kříží, již můj budí hněv a vztek, volám, hrozím, za ním spěji, proudy potu v obličeji,
leč on prchá neustále, do houští mne svádí dále, jako motýl těká v kolu s tulipánu na violu,
pádí k rozkošnému domu, který ztajen v soumrak stromů tiše, vábně povyhlíží ze špalíru merunek.
Zde si used’, zoubky ceně, na kamenných stupňů mech – snad, by znaven okřál trochu. Nyní neujdeš mi, zlochu!
Napřáhl jsem ruku mžikem, skočil za svým uprchlíkem, ruka třaskla na kameně – po rarachu ani vzdech.
Zdvihám ruku prázdnou žasna – Pekelná kde zase láj?! Vznáším po diblíku oči – Hlava se mi náhle točí:
V otevřených domu dveřích s jarním kvítím na kadeřích vidina mi září jasná dívka, sama celý máj.
Z retů, granátových poupat, září Elborusu sníh, oči hvězdy spadlé v řasu, dešti zlatorusých vlasů
rozkošně se vidím koupat vnadu ramen okrouhlých. Udiveně na mne hledí, ptá se: jaký zde můj cíl?
Šotka zlobou se mne sklouzlo neviditelnosti kouzlo, mládí s krásných tvarů sborem, a já vypouleným zorem
hledím místo odpovědi na nejkrašší z luzných vil. Pak cos koktám o nákladných zdobách v její zahradě;
dívka na mé na rozpaky hledí úsměvnými zraky – a již chápu, v jaká místa prch’ mi šotek dozajista:
že se ukryl v hebkou řasu, do těch oček slunojasu, do granátového květu těchto drobných, smavých retů,
o dolíčků lící vnadných a v ten důlek na bradě. Ukloniv se nemotorně, opustil jsem vílu pak
a s té doby ze dne ke dni žiju zase život všední, píšu verše na zakázku, chodím z šera na procházku
a tu někdy zbloudím k sadu odlehlému, přes ohradu na dům pod copatým krovem ve špalíru merunkovém,
v okna prázdná, ježto kryje zelenavá žaluzie, ohlednuv se přepozorně vyšlu kradmo plachý zrak.
Ten tam šotek! A já bloudek, místo vzdušných útvarů, z nichž mi zbyly mlžné třásně, fragment ledajaké básně,
která asi do puntíku bude bita od kritiků – proč jsem raděj’ z jeho spárů nevydral si jiných darů:
sedmimílové snad boty, abych utek’ z naší sloty, neprůzračnou clonu k tělu pro pohledy věřitelů,
Bruncvíkovo ostří líté, jímž bych – však to všichni víte – aneb aspoň zlata soudek, k tomu bečku tolarů!
Cookies on Poetry Cove