„Labyrintem střech a štítů, komínů a hromosvodů, vikýřů a tichých mansard (kde jsem spatřil tolik snivých
poetů a tolik slyšel vzdechů sladce umíravých, tkaných v rozmanité znělky, kanzóny a madrigaly,
že těch slastí vzpomínaje ošklivím si všecky rýmy a vzdor našim kritikářům volím suché trocheje),
touto směsí soch a vížek lomenic a holubářů ubíhal jsem bez oddechu, přeskakoval sítě ulic,
šplhal po vrcholcích stromů, až pak v části odlehlejší domek osamělý v sadě, malý klénot barokový,
zdržel nohu znavenou. S římsy plné amoretů otevřeným dole oknem v tichou komnatku jsem vnikl,
kde mi zjevil plápol svíce (neb již soumrak tměl se venku) něžný přepych v každém koutě, lepoty a vkusu soubor,
svěží květy v lesklé váze, ve příhrádce knihy veršů, pagódy a dívčí trety a pod záclon řásnou vlnou
zvoucí sladce k odpočinku hebounkého lože sníh. A já, šotek, neuviděn – kdož si všimne trpaslíka? –
spatřil v komnaty té středu pohříženu v dumy sladké nejkrásnější světa vílu v čarovábných nedbalkách.
Jak mám vhodné barvy shledat v paletě své infernální, abych nastínil jen z dáli všechen čistý, svěží půvab,
který zdobil rajským pelem tuto postať lepotvárnou ode skrání leknínových k nožce jako lil’je květ?
Ústka zpola otevřená v lahodném se snění chvěla, – prostřed granátových poupat sníh se třpytil Elborusu;
oči lehce přistíněny nejhebčí řas zlatých třásní, dumou jemně zamlženy hleděly jak z moře hvězdy;
a kol tváří s růže dechem, kolem oušek poloskrytých na ramena úbělová a přec teplem sálající,
přelahodně vyklenutá volně padal, bujně kypěl zlatorusý vlasů déšť. Božská tvarů harmonie
spřádala to luzné tělo, které v tiché bezpečnosti všetečnému vetřelcovi, nezvanému z pekla hostu,
objevilo věru dosti, že by pohled v oči jeho po těch krásách těkající byl jí pokryl tvář i čelo
nejskvostnějším ruměncem. Sladké tajemství jsem zbádal mladých ňader, jež se chvěla jako vlny jarní vláhy,
milostným as roztoužením, prstíky též růžovaté drobných nožek a pak – –
Cookies on Poetry Cove