Jak střela uháníme země šírem a mně se zdá, sen horečnatý spíše, že unáší mě kolotavým vírem v rej divoký své fantastické říše.
Tu noc je, hned zas den, žár zimu stíhá, hon sterých obrazů se vůkol míhá. Zřím pyšné hrady, města středověká, kde síla s krásou víří v pestrém plese,
leč v koutě každém vrah neb katan čeká; les fiál velebný kde v oblak pne se, v něm dláto, štětec věčné divy tvoří, však blízko kacíř s kouzelnicí hoří.
Pak zase vidím zámek něžné vnady jak divů skřínku šperkem přetíženou, váz hrudi věnčené, soch bílé řady, a kolem snivou zeleň přistřiženou
ve tvary divné, hvězdy, obelisky; nad jasné tůně srší vodotrysky a jemně odrážejí vodní hlatě žen krásná líčka, plná svůdné něhy,
jich tílka v pestrém hedvábí a zlatě a na kadeřích bujných pudru sněhy. Jim švarní muži dvoří se a kloní, smích jasný zvoní, vtip se s žertem honí –
Vše dýše rozkoší a září pýchou – an zatím venku, zmořen těžkou prací, rab ubohý se vleče panskou líchou a pěstí tajně míří po paláci.
Teď opět vidím davů vlnobití, jimž čela zdobí svěží ratolesti, jimž v očích jasné nadšení se třpytí a jejichž ústa šumí blahé zvěsti
svátku lidstva, o bratrské shodě, o rovnosti a míru, o svobodě. V tom vábný obraz příšerně se mění: Zřím náměstí se zpilou chátry směsí,
zpěv divý slyším, skřeky, bubnů hřmění a zevšad krve záplava mne děsí: krev barví vrásky megér, mužů cáry, i hlavu srubnutou a pod ní piku,
i nesčíslné odsouzenců káry, z nichž ston se mísí do holomků křiku, i lešení, kde pekla přístroj sklání svůj smrtonosný čepel bez ustání –
Hle! dopadl teď právě k šíji lepé a v lidu krutý smích, za kadeř zlatou kat pozdvihuje krásnou hlavu sťatou, v líc úbělovou s pošklebkem ji tepe...
Hon zjevů jiných divoce se střídá: tam bitva hrozná, směšný mumrej tady, svár plemen, křivda, orgie a bída, kol modly zlaté rej, dav mroucí hlady,
pod maskou vznešenou lež pokrytecká – dob našich zvrácenost i hanba všecka. I letíme též po slovanském luhu. Tam vidím porobu a rozbroj kletý,
jak záštím plá druh krevný proti druhu a navěsiv si plané cizí trety na bratry v pohrdání směšném shlédá, jak světu na posměch a Slávě v muku
syn její na syna zbraň mrzkou zvedá, jež chytrý škůdce všech jim tiskne v ruku, by sami za něho – – Zrak halím, ďase! Tím divadlem ať oko tvé se pase!
Kde nyní jsem? Kůň stojí. V lunném svitu zde hora – Blaník! Blaník, plný taje. Jak mlhovitý prestol báje ční tu a vůkol v těžkém snění české kraje.
Bez hlesu dřímají a v mutné mdlobě a snějí ztýrány o lepší době. Jak malomocná je ta krásná země, kdys říše velká, slavná, s hrdým lidem,
teď troska o zašlosti snící temně, kde stony jenom znějí mrtvým klidem. Má vlast tu leží v potupě a muce, jí v líce stříká slina vzteklé záště,
kus po kuse jí loupeživé ruce rvou z pokleslého královského pláště... Sem, šotku, přilož ucho k této stráni! Zdaž uvnitř neslyšíš ty divné zvuky,
jak zbraní temný třesk a koňstva ržání? Mně zdá se, dub že svěží nese puky a pramen bajný po balvanech skáče – Zda veřej kamenná se nerozšine?
Ó šotku, buchni na ni – vzbuď ty spáče – a všechny odpustím ti čáry jiné. Toť hračka. Stačí jemné zaťukání. V zem drápkem zaťukal. Jak hromu rána
v tom zarachotil třesk – ve skalní stráni již zeje šíro gigantická brána. A z nitra Blaníka jak orkán dravý, jak bouře slávy nikdy neslýchaná,
ven burácejí bohatýrů davy, strž praporů a zbraní pomíchaná, hřmí bubnů tisíc, rachot vozů valných, voj strašlivý se valí z útrob skalných.
Trub hlaholy se mísí v koňstva ržání, řve tisíc houfnic, burná píseň hřímá – Krev bouřlivě se žene do mých skrání a závrať nadšení mou duši jímá.
Ó reci snů mých plamenných a vzletů, vy gigantové rozkotaných světů, ty velký slepče, Prokope a Jiří, vy nesmrtelní všichni bohatýři,
jichž ruce do hvězd český prapor pjali – vy všichni božím zázrakem jste vstali! Jak s vámi letím, v mé se vlévá žíly žár dávné české hrdosti a síly –
Již konec bídy, hanby – S řevem vstává lev zlícený a nová kyne sláva! V tom z dědiny se ozval kohout kdesi – Ó běda! Náhle reci, vozy, koně
se vznesli do povětří v pusté směsi a prchají jak páry v divém honě. Tam v dáli na nebi, jež zásvit denní již lehce pokrývá, ty valné davy
ve spoustu šerých oblaků se mění; zřít ještě koles obrysy a hlavy, i třásně praporů a hřívy zdmuté, a slyšíš slabě hlaholení duté,
jak sterých bubnů rachot v dálné dáli – však to jen v duši planý zvuk tě šálí. Ha, kejklíři, tak službu konáš svoji? Jen mlhy, mračna umíš chystat k boji?
To díky tvé, že dostál jsem ti v slovu a Blaník probudil? Mou vinou není, že duchů rej vždy končí kuropění. Proč minulosti zjev jsi volal z rovu!
Tať zašla na věky. Stín mrtvé síly krok dějin od met věčných neodchýlí. Což proto přivolal jsem tebe, zmoku, bys ukazoval ztrápenému oku
jen světa stíny, křivosti a trudy, jen skrytá na dně sklamání a bludy? Již dosti chmur. Chci světlé nyní barvy. Dej tváře laškovné za šklebné larvy,
viň místo bodláků mi ve vlas růže! Zbav čelo věčných pessimismu stínů, ten k lepší budoucnosti nepomůže; jen mysl jasná zdrojem zdárných činů.
Nechť dráp tvůj líci člověčenstva líčí jen uhlem, blátem – pevnou chovám víru, že posléz práva korouhev se vztyčí z těch kalných, mutných přítomnosti vírů,
že kdysi Sláva strhne s očí clony a najde slávu, štěstí, sílu, shodu a také mému ztýranému rodu dne velkého kdys zahlaholí zvony!
Oj, tlachy, tlachy! Lépe bude skorem, bych dopověděl, co jsem tropil dále, když tehdá v aule před učeným sborem jsem nad arkýřem zmizel nenadále.
Cookies on Poetry Cove