ŠOTEK. (VII.)

Ó měsíci, ty kníže noci bledý, ty milenců a snílků tichý druhu, jak často, jinoch, blouznivými hledy jsem zřel do tvého stříbrného kruhu

a lapen vláknem paprskových nití, jež s nebeského stropu spouštíš dolů jak bájný pavouk, uvázl jsem v síti dum divných, tužeb, vidin, sladkých bolů!

Když zmítán lásky rozkoší a trýzní jsem bloudil tichým, postříbřeným sadem, neb žhoucí po pravdě a kráse žízní sám nocí vzdychal v horování mladém,

když postav roj, ze světla tvého tkaných, mne v luzný soumrak romantiky loudil, kde ve hrách fantasie nespoutaných krás, přízraků jsem labyrintem bloudil:

tu v jarou bouři myšlenek a citů ty’s, měsíci, jak božský maják svítil, můj duch se tišil ve tvém klidném třpytu a blahý pozdrav nesmrtnosti cítil.

Já pohrdavě smál se slovům vědy, že’s vymřelého světa chladná škvára – Ó, ne! To kněz je poesie bledý, jenž ohněm věčným svaté lásky hárá!

A hle! teď v pestrém, starobylém rouše tvým snivým, stříbrojasným luhem jedu; ďas dřepí na výběžku sedla v předu a tichým hlasem laje na bělouše,

že frká přílišně a v půdu deptá. I mně on radu naléhavou šeptá: „Jen ticho, tichounko! Na ústa ruku! I dech taj, pokud možno – chraň se zvuku!

Neb trochu větrná a nedůtklivá jest měsíční ta romantika snivá.“ Kraj, po němž jedem’, zdá se utkán celý z par modravých a ze stříbrné běli:

Na půdě lunojasné houštka kvítí hvězd různých listy stříbrnými svítí, i loubí lesa, větve, štíhlé kmeny i krajky kapradin a houby s mechem

ze stříbra jemného jsou upředeny. Vzduch kolkol stříbrným se vlní dechem a nebe siné, hvězdičkami skvělé, jak stříbrotkaný stan se horem stele.

Vstříc lepá trojice nám jede nivou. Jak ve dne zřím je v lunném svitu skvělém, jenž tvary jich jen změkčil září snivou, jak průhledného stříbra jemným pelem.

Kmet s jedné strany, vážný, ušlechtilý tu sedí v řasné říze stříbrotkané, k níž s hlavy velebné vlas dlouhý, bílý, jsa věncem aster sepjat, mlékem kane;

pod brvou hustou, sněžnou pod závějí, jak hvězdná dvojice se zraky skvějí a k boku harfa stříbrná se druží, jí s čela, jež má orla za okrasu,

vlá řetěz lilií a bílých růží – ten stařec zdá se bardem dávných časů. A s druhé strany rytíř statný jede, půl křižák, polo v saracenském šatě;

háv kroužků stříbrných se těsně přede kol údů mocných od hlavy až k patě, než pochva damascenku křivou chová a na ní arabská se třpytí slova.

Kol pyšné přilby, na níž křídla divá drak stříbrný na obě strany stele, v dol hedbáv řásný fantasticky splývá po bujných kadeřích a hrdém čele

kol snědé tváře s plamennými zraky, již věnčí vousu havraního mraky. Leč na štítu, jejž silná ruka stiská, kříž zase stříbrem vytepaný blýská.

U prostřed jinoch, oděn v hedbáv drahý, v malebný, skvostný oděv středověku, tvář jeví hladkou, bledou, lunných vděků, zrak žhoucí nadšením a snivě vlahý.

Svou náruč otevřenou zdvihá ke mně a rety rozechvělé zvučí jemně jak lehce dotýkané harfy struny: „Jsem neznámý tvůj druh, jsem kníže z Luny,

jsem vřelý přítel tvůj. Věz, bytost moji již dlouho k tobě tajná páska pojí; druh neviditelný, již dávno sdílím cit každý s tebou, toužím, plesám, kvílím,

a duch můj stínem provází tě stále, jak věrný man vždy v patách svého krále. Ó chvíle zlatá nesmírného štěstí, kdy vítám tebe v obvodu své říše,

kde tvojím nyní vše, co mojím jesti, kde jenom pro tebe hruď moje dýše, kde číhám, otrok, na pokyn tvé brvy a prahnu spečetit svou věrnost krví!“

Chci promluvit, leč rarach dole tahá mne za rukáv a na rty sobě sahá. „St!“ šeptá, „pamatuj, co řek’ jsem tobě. A nejlépe: buď němým jako v hrobě!

Chceš divit se, zkad přátelství to náhlé, to překypění něhy neobsáhlé? Vždyť zabředli jsme, hochu, v lunné třpyty; věz, jinorodé měsíční jsou city

a plápolají v čarovnějším žáru než na střízlivé kouli zemských škvárů.“ Bard šedý probírá se zvučným kovem a tyčí skráň a zvoní zpěvným slovem:

„Buď, hoste, uvítán strun jasných zpěvem, jež burácejí lvů a hromů řevem, když slaví bohatýrské činy reků; a v cukrující hrdličky se mění,

v roj slavíků, když v rokotavém pění vlas hebký chválí, tváře sladkých vděků. Buď vítán strunami, jež v oblasť hvězdnou déšť perel metají i v propast bezdnou,

jež pějí city vznešenější nebe a hlubší moře, krasší zory třpytné a čistší lilie, když u vod zkvitne – v říš měsíčního kouzla vítám tebe,

zde ve stříbrných paprscích se koupej a krokem duchů po oblacích stoupej, kde vysoko nad nízkou skutečností chrám divů zjevy nadpozemské hostí.“

I vece rytíř s čelem hrdosmělým: „Meč pána z Luny vložen do mých dlaní, já vojsku jeho nesmírnému velím, svým rohem budím bouři smrtných zbraní.

Klíč kouzelný, jenž k víle tvojí vede, jest v rukou vznešené a sličné paní, ve schráně mocné kněžny, Stelly bledé. Nad čelem skály do blankytu vzpjatým

hrad její pevný závratně se věží; tam za zdí mnohých pásem zubovatým klíč onen blýskavice mečů střeží. Leč nejstrašnější vojsko neodolá

těm silám hrdinským, jež roh můj svolá.“ V roh zadul stříbrný. Viz! v kole šírém kraj rozvlnil se davů mračných vírem, bouř postav hrdinských se valí blíže

a nad ten příboj bohatýrstva šerý pnou korouhví se půlměsíce, kříže, v něm kmitají se meče, přilby s péry a brnění – Toť chaos různé zbroje,

směs plemen různotvárná, různohlasá, jak by sem spěly všechny reků voje, jež hřměly zpěvem Ariosta, Tassa, i Karel báje se svým chrabrým lidem

i dav, jenž cválal za mohutným Cidem. A kovem blýskají ty spousty temné, tak jakby do ztrhaných mraků burných svit luny sypal svoje lesky jemné

a stříbřil cípy, třásně mlžin chmurných. Jdou s hlomozem, leč podivné to znění! To skutečnosti hlahol, rachot není – tak ohlas jenom z jiných světů znívá.

Ten branný ruch, hlas rohu rytířova, a jeho, mládce ztepilého slova, zpěv barda, jeho harfy hudba tklivá – vše zvučelo a přece bylo němé

jak hluchý tón, jejž ve snu zaslechneme, jak hlasu vzpomínka, když zazní v duchu, a prázdný přelud šáleného sluchu. Teď vojevůdce šiky svoje řadí,

bard k válečnému zpěvu harfu ladí a s bledým knížetem již k bitvě jedu. Před námi skála závratného vzhledu hrad kněžny Stelly nese na temeni.

Jest sotva možno dohlednouti zraku až ku hradbám, jež temné zuby cení nad kolmým srázem z potrhaných mraků, a na směs hrdých věží, která vtíná

své třpytné špice do hvězdného klína. Však pata hory zdá se kryta mračny, jež válejí se v chumlech divotvárných a kmitají se šlehem blesků žárných –

to vrahů roj nás čeká boje lačný. Bard udeřil na struny stříbrohlasé a zapěl v nadšení: „Ó chvíle slávy, již pospěš, pospěš ve vítězném jase

a hrdou zelení nám věnči hlavy! Ó hrůzo, zaduj na bojiště mrazem a vztekle rozpoutej své kštice hadí a srpem obrovitým – ( Umlk’ rázem

a rozladěnou harfu znovu ladí – – To šotek s mého sedla smek’ se hbitě, jak vlk se přikrad’ k velebnému kmetu a struny stříbrné mu zhatil skrytě;

pak neviděn se vrátil ke mně v letu a nyní v boky huňaté se tepe, na sedle smíchem dušeným se třepe. I vzňal se boj. Kam oko moje těká,

zřím v seči tuhé proti reku reka, zřím všechny postavy, jež mládce zíral, když věků zašlých sen jej obestíral a píseň slétala se hvězdných sídel:

Ty podoby ve přilbách orlích křídel, kov břitký v pěsti, oheň jarý v oku, ty Rolandy, ty Artušovy many, i Clorindu po Tankredově boku –

ten celý voj ze stříbra báje tkaný, jejž fantasie smělá sobě předla z par mnohotvárných na večerním nebi, hvězd jasem vroubíc mlžných ořů sedla

a lunou stříbříc vzdušných jezdců lebi. Hoj, zas ty meče plamenné se kříží, plá brnění ze skvoucích šupin skuté a vlají třásně, hřívy letem vzdmuté –

zas ona bouře velebná se blíží, jež mnohdy kolem jinošského čela mi zaduněla, v opojivém víru mou duši zanícenou unášela

v šik větrný báječných bohatýrů. – Dav hustých mračen někdy horstvo halí a níže, níž se po něm hrne dolů, leč z údolí se proti němu valí

dým bílé páry, srážejí se spolu a chvíli v chumle beztvárné se mísí, jak závoj neladný na horstvu visí; pak trhají se, vítr sápe chmuru,

mrak v cárech fantastických prchá k výši, a za ním pára chumelí se vzhůru, až rozplyne se obé vzdušnou říší: Tak voj náš v davy nepřátel se vtírá

na boku hory, s níž hrad pyšný zírá, výš, výš je pudí v povětrném honě, jak operutěn, po závratném skloně až na vrchol, kde mizí mému zraku

tlum prchajících jako chumle mraků, jež letem ztrácejí se v nebes dáli. A jak bych sám byl útvar mlhy chvějné, můj oř pak perutě měl čarodějné,

tak po úžasném srázu strmé skály též letem volným do výše se nesu ku hradbám zubatým a věží lesu. Již dospěli jsme čela hory srázné.

Jsou pusty hradby, brána volna zeje, most visutý se nad propastí chvěje a voj náš bouří na předhradí prázné. Hvozd pilířů – v něm oblouky se klenou –

pne věže v oblaky chrám obrovitý a branou velkolepou, otevřenou nás v nitro vábí nevídané třpyty. To zdá se nitrem báječného týnu,

jenž z kouzelných je utkán světel, stínů: Kol pilíře, jak oblakové stvůry, jež luna prosycuje svitem snivým, a klenba velebná se míhá s hůry,

hvězd nesčíslných jasem tetelivým. Soch řady, oblouky a žeber lemy, vše hojně září drahokamy všemi; však zář ta jemná jest a plaše kmitá,

jak hvězdy lesk, jejž vlna moře chytá. Tím šírým prostorem se tísní, chvěje sbor vzhledu velebného, přesličného; i zjevy jeho, roucha, obličeje,

jak utkány ze svitu měsíčného, jak vidina, jíž přelud pouště mámí, tvar jeví čarovný, jen ze snů známý. Z té tísně podob mihotavě kynou

děv krásných vzácné čelenky a perly i meče hrdin s lesklou zbraní jinou, i mitry, skvostné taláry a berly i loutny minstrelů. Po každé straně

ve středu zástupův až k choru hloubi řad sličných dívek vznáší bílé dlaně, že zdá se tvořit liliové loubí; z těch dlaní prší květy vnadou sterou

na dráhu vítězům, již dál se berou. A jakby z tůně kouzelného světla líbezná růže leknínová zkvetla, tak v pozadí – kde skvostů lesky různé,

jež rozptýleny vůkol po prostoře, v zář jednu splývají jak řeky v moře – se vynořila postať ženy luzné, se stolce stříbrného vstříc nám jdoucí.

Pod korunou z démantů čaroskvoucí vlas vlní se jak noční mráčky řásné kol tváře bledé, nevýslovně krásné, zrak veliký, jejž hedbáv řasy tlumí,

plá v temné hloubi hvězdou svaté dumy – Co v duchu kdys já vídal divných vděků, čta v mechu ruin pěvce středověku, a romantiky nejvábnější kouzlo, –

vše do té krásné, bledé líce vklouzlo, v ty velké dumné oči, v eben vlasu a v jemný půvab ztepilého těla... Tak v ústrety nám kráčí kněžna Stella.

Klíč velký, stříbrný jí visí s pasu. Však já již nedbám klíče, jenž mi klestí pouť k víle, v palác dětinného štěstí, mou celou duši jímá touha jiná,

vstříc kněžně chví se jako vichrem třtina. A jako zvuky mocných varhan z dáli, jak s výše chorál nadpozemských hlasů, kol hymny tajemné se rozevlály,

zpěv duchů, tichý ohlas dávných časů, řeč neznámá v těch tonech jemných zněla; však jimi chvělo: Stella! Stella! Stella! Leč pojednou – Co se to se mnou děje?

Kol hasnou pilíře a stěny jasné, dav rytířů, děv něžné obličeje i kněžna bledá – mizí náhle, hasne ten obraz celý z jasů hvězdných tkaný,

jak by jej rozvál vichr na vše strany. Ba, vítr jakýs kol mých skrání hučí a cítím, jak by obra strašné ruce mne pojímaly chvatně do náručí,

jak bych s ním letěl, v bezdno vržen prudce. Cíp jakýsi mne drsně šlehá v oči, má hlava hroznou závratí se točí, mráz dechem krutým ovívá mé tělo

a v ucho zarývá se ďábla smích... Kde jsem? Co se mnou? Kam se všechno dělo? Ó přenešťastný poeto, – ty’s kých’!