Dotkalo sen chmurný peklo; oko procitlé se smeklo na roh trepky, čnící vzhůru – Jakou zřím karikaturu!
Zraky mnu, pevně na obuv je pnu – Již to jisté: Nadělení pekla čisté!
Na zobáku trepky zdobné jízdmo dřepí vyžle drobné, tropí drzý šprým a žert, prohýbá se, kolíbá se,
potměšile ušklíbá se trpasličí jakýs čert. Pod paž sahám v hnízdo tejné – to tam vejce čarodějné;
dlani vydal úkryt stinný jenom střípky skořepiny. Než, ó div! každý střípek náhle živ
letí vzhůru, změněn v bílou noční můru a to hejno tichým ruchem ševelí a křepčí vzduchem,
ochvívá mi obličej, cítím kroužit kolem hlavy mihotavý, třepetavý tajemných těch bourců rej.
Rozbřesklo se v čele mžikem, vím již, kdo mým besedníkem; cítím v zádech mrazné chvění, s bázní hledím na zjevení.
Leč, jak zřím na ten divný pekla šprým, po zlobůžku s kusým chvostkem, křivých růžků,
na zhrblého, spátralého, zcuchaného, schátralého, titěrného raracha: chechtem bázeň rozplývá se,
z nitra hlučně dobývá se: chacha, chacha, chachacha! Co mi smíchem slza splývá, smíchem také skřet se kývá,
zubí se, že světce v nebi rozesmál by svými škleby, tam i sem poskokem a přemetem
po mé trepce po kejklířsku rejdí křepce, až pak skokem na koleně ocítil se, zuby ceně,
pitvorně se poklonil a jak hádě očkem blyště, prskaje a kviče, piště směšným hláskem švadronil.
Zde jsem, nejmenší všech skřítků, nejněžnější z pekla kvítků, jehož’s za roba svých choutek zaklel v čarodějný žloutek.
Ale rci, proč z pekel říše, kde kol Satanova trůnu ční sbor temných obrů v pýše, vhodnějších pro pěvce strunu,
mne jsi zvolil, zakrslíka, pekelného trpaslíka, jejžto vísky chuďas tupý leda volá do chalupy,
bych jej žitem, mlékem dařil, za lenocha hospodařil? Ne, ty’s jenom, pekla skřečku, vhod mé Muse nosit vlečku.
Nejsem jeden z obrů písně, kteří v lesku věčně skvělém nad pozemských mraků třísně mezi hvězdy strmí čelem.
Sám jsem trpaslík já pouhý, Lilipután poesie, komáří jenž křídla touhy marně vzhůru k slunci vije.
Plachý kmit mé skrovné slávy brzy rmutný popel ztráví, příští doba ve prach němý zašlápne mě pohrdavě
s dumami a vzněty všemi maličkými v malé hlavě jak pýr nicotného kvítku se zrnéčky bez užitku.
K posměchu bych leda vzýval v rámec titěrného zpěvu hrůznost velkolepých zjevů, o nichž Dante, Byron sníval.
Jen ty, pekla filigránku, Mefisto jsi vhodný pro mne. Buď mi vítán! Podej blánku, podej vrabčí pírko skromné,
neboť celý – zdá se věru – v kohoutím bys zapad’ péru. Snad i krev? Ó takých tretek moderní už nedbá šetek.
Smlouvy pak jsou v našem věku, vyjma dobrou hypotheku, na hlupáky pouhou pastí, advokátských kapes mastí.
Inkoust prostý, péro husí dnes nám plně stačit musí, jímž vy, pěvci českých lánů, beze smlouvy, nenuceně,
zapíšete třikrát denně černé duše mému pánu v pohoršeních, svodech květných. Dávno propad’s naší moci;
v odměnu jen zásluh četných posílá mne kníže noci, bych ti plnil každou choutku švihem čarovného proutku.
Rci jen, po čem bažíš právě – po rozkoši, zlatu, slávě? Čili volíš z říše bájí rudý plášť, jenž vzduchem lítá,
čapku, jež tě lidem ztají, ubrousek, jenž hody skýtá? Švandových-li dud či meče přeješ si, jenž sto hlav seče?
Pokyň jen a čtvero draků zapřáhnu ti k vozu mraků, vystavím, než vzejde zoře, z perel palác prostřed moře –
chci ti sloužit do úpadu všemi kouzly, vtipy svými – jednu výminku jen kladu: bys mi nečítal své rýmy.
Ó sám nerad stíhám znova myšlenek svých nuzná slova, jež se chmuří knihy blanou, jak se šeří po pažitu
stíny oblaků, jež planou zlatem, sněhem na blankytu... K čemu tvých si žádám služeb, tážeš se? – Mou duší letí
zmatená směs vidin, tužeb – volba zlá v té svůdné změti. Bav se s ní! Já v koutech zatím pavoukům zde přízi zhatím
a prach s židlí chvostem smetu – zdaž to bydlo pro poetu?! V pustých zdech vrtochy a stesky nech,
v davů hřmotu najdeš zašlou jarou notu. Ven již se mnou z toho puchu do čerstvého lidí ruchu,
v života rej strakatý; rád bych opět křepčil v týle šosákům a noční chvíle krad’ se v dívčí komnaty.
Vzpomněl’s dobře! Oj, ty’s, šetě, rejdilo as po všem světě, zřelo mnohé svižné frašky, tropilo as divné šašky.
U nás již s látkou pro veršovce kříž – v dáli, blízku opěli jsme každou třísku.
Snad že pro mne v suchopáru z pekelných tvých memoárů svěží stéblo vyraší, rozvíří se pestrá mela
a smích rázem s mého čela nudy mračno zaplaší. Nechtěj toho! Leckde kryje čertí dráp má historie;
vydáš-li ji věrně tiskem, s hubeným se potkáš ziskem: Budeš klat, že bonc žádný tobě svat,
že čpí síra z písně tvé, jež prósa čirá, velebné že smýkáš Muzy všedním blátem v posměch luzy,
dáváš denní vřavě v plen; nedočkáš se v nuzné chmury svitu s hůry, sinekury, titulů a čestných cen.
Jakáž pomoc! Marně vzadu rozum hučí moudrou radu, kdy spřež bujných šprýmů běží před mým vozem bez otěží.
Vím, že zdar nekyne mi z tvojich čar, ale darmo střásám již těch kouzel jarmo:
Cítím, jak mi čoudem sirným smysly mámíš, rejem vírným šklebných mask mi pleteš um – hněv-li vzbudím proti sobě,
pošlu k tobě, pekla robě, kritiku i publikum!
Cookies on Poetry Cove