Když doba vytknutá vstříc konci spěla, kdys odpoledne, v knihu nahlížeje, jíž vážná kritika chval hymny pěla, – neb byla prosta dráždivého děje,
všech vzletů nezdravých a škodných vzruchů i psána v domácím jen ryzím duchu – nad tímto skvostem, zdolav první stránku, jsem hlavu sklonil do náručí spánku.
I zdálo se mi, že kdes v pustém dole na zemi ležím, v jasných září kole, jež nocí rozléval zjev rajské krásy, – zjev anděla, jenž sedě stráží u mne
skyt’ poduškou mi roucha sněžné řásy a ke mně chýlil půvab hlavy dumné, kde bájný šperk na vlasů světlé vlny tkal velké dennice svit divuplný.
A v temnotě, jíž krajina se halí, zřím rysy mračné divokého skalí. Ta chmura vůkol zlověstně se tváří: kde v polosvitu šalebném a plachém
lem kruhu jasného se s temnem sváří zřím fantómy, jež srdce plní strachem. Nad uzly kořenů, jež trčí z mechu jak zapletených nestvůr černé klouby,
pnou fantastické, obrovité houby své rudé terče otravného dechu, jež obletují velké šeré můry. Tu nad neviditelným vzpjatým tělem
leb zmije syčící plá z husté chmury, zlým okem ve smaragdu hledí skvělém; tam cos jak hnusná ropucha se vleče, jíž sedí jízdmo na sliznatém znaku
kýs trpasličí zmok; a z temné kleče žhou rudé jiskry, oči vlkodlaků. Sto mátoh takých, vidin hrůzy jiné hrou polosvitů plachých vzniká, hyne
ve klíně tmy, jež těhotna je děsy; ten přímrak celý zdá se v divém víru rej živý vést jak mračno netopýrů a příšer, hemžících se v pusté směsi.
I tam, kde větve gigantických stromů jak mraky ztrhané se šeří vzduchem, houšť kosmatá se vlní tajným ruchem; mníš viděti tam, jakby hejna gnomů
výš, výše šplhala kol mocných suků a věsila se pod ně v divném shluku jak opic tlum, když zlobou druhů shozen pod větví zachytí se v živý hrozen...
Mne jímá hnus a bázeň. Od přímraku hled vracím k andělu, jenž na mne line mír sladký z tichých, čarokrásných zraků, dvou jitřních hvězd pod zlatem řasy stinné.
Zřím pokojně již do hrozivých stínů jak oknem hošík, stulen v matky klínu, u krbu teplého, kde zkazky zvučí, v kraj vyhlédá, kde zimní bouře skučí.
Tak slastný klid se v moje nitro sklání; neb cítím, že mne okruh světla chrání, jež cherub šíří tmou; kam zář ta slétá, zem sněhulek jen čistým bělem zkvétá.
Zrak maně zavírám ve blahém snění, na čele cítím jemných křídel chvění, z jichž červánků a sněhů v tichém ruchu zvuk hudby rajské ševelí mi k uchu.
Jak druhdy, leže pod jabloní milou, když květem zářným obsypána všecka báj luznou šeptala nad hlavou děcka a lístků pršku vonnou, růžně bílou
mu sesílala v čelo sladce snící – jak tehdy v duše křišťálovém jase jsem obrážel jen blankyt, shlížející skrz větví květnou mříž: tak nyní zase
v mé nitro kane zlatá dětství chvíle, mír nevinnosti, ráje duma tichá z té křídel ševelících řásy bílé. Leč anděl, zasmušiv se, jemně vzdychá
a ze rtů bolnosladký zpěv se lije jak harfy rajské tklivá melodie: Blaze duši, dokud tuší, že s ní boží láska dlí,
v jasném zdroji víry svojí dokud nebe zrcadlí, dokud čisté srdce hostí líbezný sen nevinnosti
a skráň tichý zápal svatý – libým bleskem ovíjí jako jitra paprsk zlatý rosný kalich lilií.
Kam se děla s tvého čela tato záře? Kam se děl z duše padlé, v prachu zvadlé nevinnosti čistý pel?
Jak list suchý, zbaven míru, duch se zmítá v pustém víru a hled kalný teskně těká světem, jenž se pouští stal,
u tvých dveří stále čeká hnus a nuda, trud a žal. Běda duši, jižto kruší beznaděje krutý hnět,
v jejíž chmury neplá shůry žádné hvězdy spasný vznět. V nížto vyschla svatá zřídla, od níž prchla moje křídla,
nad níž blány netopýří rozepjala temná moc, pod níž v bezedno se šíří věčná, nekonečná noc!
Stesk jal mě, srdce sevřelo se bolem. Ruch úžasný se náhle zvedl kolem. Jak za bouře když vichr v divém honu rve v cáry fantastické mračen clonu,
ve strašném jeku, stonu, chechtu vřela tma vůkol směsí strašidelných tvarů, až polozřetelně z těch černých varů rys vyhranil se ohromného těla,
stín gigantický, jakby tesán z mraků. Tmou rudě vzplály meteory zraků a příšerně se míhal vzduchem šerým lem obrovitých křídel cípem sterým;
jak mocná větev stoletého stromu se vzpřáhla ruka s děsnou drápů zbraní a zaburácel hlas jak šelem řvaní, jak sykot lačných vln a rachot hromu:
Již ustup, cherube! jest na vždy mojí ta duše ztracená. Ty’s podleh’ v boji. V ní láska zhasla, naděje a víra, hrob citů svatých tma tam halí čirá.
Ó prodli! Ještě v temné její tůni zřím jednu hvězdu, jež ji může vésti z těch katakomb zas blahé na výsluní – to ždání, nad pozemský prach se vznésti,
stesk po výsostech, nesmrtnosti touha. Co hvězdou zveš, to bludička je pouhá – hle zhasla již! – Ó věř, tvá peruť čistá kam k zemi sklonit se již nemá místa.
Jen leda pelesť kolébky jí zbývá, kde hladit můžeš ve snu děcka vlásky a v ouško šeptati mu staré zkázky o skvoucích vidinách, jež nebe skrývá.
Je cení lid jen jako krásnou báseň, jež stářím svěcena, neb zívá při ní. I ten zde časem nad hlavou jak jiní tu vetchou, vyšeptalou zlatou třáseň
vlát nechává, ten prapor ideálů – a verš svůj nutí svatých do zápalů – však ptej se ho, co při tom v pravdě cítí! Rci, duchu zbloudilý, chceš spasen býti?
Ó paprsku ze slunce pravdy ryzí, lži chmura všeliká před tebou mizí. Hleď v moji hruď! Tam temno jako v hrobce všech mladých snů, všech žárů zhaslé sopce.
Zřím chladně na tu zem, jak poutník cizí, a pravím si: Co tuto robit dále? Hrát v této frašce, sebe, jiné šále? Zde všechno pohaslo, co srdce hřálo,
v nic kleslo vše, co velikým se zdálo. A hledím-li s té země v blankyt bezdný, zkad velebně mi zníval hymnus hvězdný o krásách nadpozemských, božských vzletech,
o slasti svaté nesmrtelných květech, teď šeptám si: Co v tomto bleskném týnu mé krtčí já, jež zná jen tmu a hlínu, všech citů svazem hroudy jen se chytá,
ta bludička, jež chvilku šerem kmitá a zajde beze stop ve věčné noci? Ó běda, navždy ztracen! V mé je moci. Dráp napřáhl. Já v náhlé hrůzy chvatu
vztáh’ ruku chvějnou k andělskému šatu; však nezdržel stisk prstů křečovitý tu řízu z oblaků, ty vzdušné třpyty. A cherub líce smutné odvraceje,
jak mlha světlá chvěl se do výsosti. Kruh jasný zmizel. Vichrem buráceje, vír temnoty mně mrazem projel kosti, mrak příšer zevšad schumelil se ke mně,
sta zubů vlčích, dračí křídla sterá mi rvala bok a tepala mi témě a v srdce vnikly drápy Lucifera.
Cookies on Poetry Cove