Od zoře po dvoře slípka mi krákoře, černá jak noc – z noci se rodívá,
v temno se odívá kouzelná moc. Pod černým chocholem podivným plápolem
očka jí žhou, drápky kam vtiskuje, stopa se rýsuje muřínohou.
Kdáče mi od rána, zní to jak satana hýkot a smích – Ajhle! co v kukani?
Září mi na dlani vajíčka sníh. Jak se ty podlouhlý útvare okrouhlý,
lahodně skvíš, něžné jsa znamení tvoření, rození, života skrýš!
V zářivé úpravě kmitaje třesavě křídloma z duh, pod stropem na niti
mohl bys baviti dětinný kruh. Dívčí prst na tobě vyryl by k ozdobě
srdéček dvé, z pozlátka, obrázků schystal by pomlázku pro zlato své.
Ale zde nekyne veselí dětinné k líbezným snům; ponurý poeta
šerým tě oplétá vláknem svých dum. Moře prý s ostrovy, hradby hor, mlhový
oblaků šik, země i s blankytem v pravejci věčitém našly svůj vznik.
Vajíčko půvabné, ve hnízdo hedvábné chtěl bych tě nést kvočně per sněhových,
blankytných, duhových s očima hvězd. Celý svět brzičko z tebe by, vajíčko,
také se zlíh’, růžových obzorů, zlatých niv, pahorů smaragdových,
ze světla utkaných, červánkem zlíbaných báječných děv, samá v něm pohoda,
záře i lahoda, slavičí zpěv... Marno! V mou samotu zlatých snů jasnotu
nerozlije kvočna ta čarovná: milostně laškovná Fantasie.
K záři a výsosti duše již nehostí mladický vzlet – Nuž, tedy do Hadu
pro bídnou náhradu v temnoty svět! Vejce ty kouzelné, vidiny pekelné
v odvetu dej, obrazů pochmurných, pitvorných, nestvůrných, divoký rej!
Cookies on Poetry Cove