V šedém domku přebývají
dědeček a babička,
ve dvou tělech nahrbených
jedna dobrá dušička.
Ve dvou hlavách osněžených
jedna tichá myšlenka
a do srdce jediného
čtyři jasná okénka.
A nač oba po den celý
zpomínají jedině,
ruka má jim odestírá
v temné spánku hodině.
Zdá se jim, že anděl bledý
v jednom retů dotknutí
oba uspal, k nebi vznesl
na bělostné peruti,
a že k domku podívat se
chvátá celá vesnička,
jak tam v jedné rakvi spějí
dědeček i babička;
že jim jedna hrana zvoní,
jedno miserere zní,
a kněz za oba že čítá
jedinou mši smuteční;
jeden hrob že oba sloučil,
jediný kříž nad nima,
pod křížem pak jediná jen
růžička se ujímá;
a tam na nebeské báni
obě dobré dušičky
světa pán že ubytoval
do jediné hvězdičky.
Nevím, co tam dále mluvilo snů plémě,
neb se jeden s hůry náhle snesl ke mně;
nevšeptnu jej ani v krásné ouško děví,
vždyť sen prozrazený prý se nevyjeví.