Démant ve rmutu mne zvábil skrýše. Lampy čadné objevoval kmit pestrý cimbál, překocené číše, kostky, roucha, svůdný kovu třpyt,
vrásky, oči vypoulené tupě, nahá ňádra – v divé, pusté kupě. Spali po kvasu. A stranou v šeru, kde se vlna hříchu ztrácela,
spatřil jsem – ne divou bajaderu – ale pokleslého anděla. O loket tam dívka opírala hlavu krásnou – oči zastírala.
A jí k uchu skloněn, v němžto září budoucího hříchu zástava, démon s černou, divošklebnou tváří slova šepce mrzká, rouhavá:
O cnosti, že dým je, prázdné slovo, o bídě, že tíží nad olovo... S druhé strany nachýliv se chvatem zanesl jsem duši její zpět
do dědiny, kde se v klidu svatém kolem ní a v ní usmíval svět; ňádrem vlálo prvé lásky přání, matka žehnala jí v umírání...
Zachvěla se dívka. Pozdvihl se k nebesům ten velký siný zrak, minulosti ráj v něm zamihl se, jako hvězda letíc přes oblak,
slza z něho vyřinula žhavá, sepjaly se ruce – sklesla hlava. Aj, tu démon – v divém soptě hněvu – v cimbál udeřil. Hned vzchopila
k novému se chasa šumu, zpěvu, bleskly oči, v číši ztopila poslední se studu část – a z míry vykypěly smyslnosti víry.
Pokynul jsem. Mžikem řada roků tlupu minula. Tu zapletá hnát se s bílým hnátem; zmije v oku siptí dutém; žebra oblétá
pestrý cár; leb chřestí rozkývaná v divém tanci – hrozná podívaná! S děsným výkřikem tvář děva skryla. Vzchopila se, letí do dveří;
démon v patách: jeho dlaň se vryla do vlnivých, rusých kadeří. Spěchám na pomoc – a tuhé zvřelo zápasení o spanilé tělo.
V tom tu s hůry na peruti tmavé sestra – bledá smrt – mi přispěla, sklonila rty chladné, bolnosmavé klesající dívce do čela,
v náruč pojala ji stinnou, řásnou, ku hvězdám ji vznesla – bílou, krásnou...
Cookies on Poetry Cove