Já se, bratři! v podobě motýla snesl v ňádra rozpoutaná, bílá kněžky mladé. S houpavé té vlny v obličej jsem zíral kouzla plný.
Ale prvé v neprůhlednou clonu zahalil jsem starou strážnou donnu, léč by skrytou na knížecí dcerku nezvětřila ve křídlatém šperku.
Dívka vzhlédla. Vidí žasnouc tiše obrovského květů tovaryše na své hrudi – očka v brvy tříseň plaše ukrývá, však slyší píseň:
„Vsedni na mne, pojmi letné pásky! Unesu tě v jasnou říši lásky: Rozkoše, jíž srdéčko tvé nezná, okusíš tam, dívko přelíbezná!“
Váhá kněžka. Motýl vábí, loudí. A již vstává, zlatý dešť jí proudí po bělostné šíji, po rameně – a již vězí nožka ve třemeně.
Letí vzduchem – dole háje, nivy... Křídel velkých, ozlacených kyvy nad čelem jí vlásky rozvívají, do líbezných dum ji uvívají.
Divný komoň zanesl ji v letu do kalicha ohromného květu. Ach, tam krásno! Rosa blýská z hloubi, se stínem zář růžová se snoubí.
Tu však, běda! vonnou nad kolébkou ruka kostnatá se jeví s trepkou. Bdělá donna, pohřešivši děvu, únosce to stíhá v krutém hněvu.
Než i pomoc blízká: motýl pod ní již co loď se noří v tůně vodní a jak plachty se zlatými kraji pestrá křídla nad ní třepetají.
Zlostná donna! Nad průsvitnou nivou vějířem svým bouři bělohřívou rozmávala. Vítr v plachty lehá, lanem hedbávným loď v boky šlehá.
Otvírá se opěněný jícen a člun s hůry do propasti sřícen rozpadá se. Rozhlučené již se moře nad kněžicí klene.
Než, ó divy! v křišťálové stropy vln se hlavy pojiskřené klopí, sloupy průsvitné se vzhůru točí, květný koberec, kam noha kročí...
V kouzelném tom sídle jinoch krásný uvádí ji na trůn bleskojasný, líc mu plane, z oka nebe svítá, a ret slovy sladkými ji vítá:
„Krásná kněžko! Ne po boku sobce, který v zlaté pochová tě hrobce, démantem ti vrásky v čelo vpíše z vůle rodičů – zde buď tvá říše!
Zde stan lásky, blaha! Nech tam v dáli boří, staví, přenášejí skály, učí, kupčí, dobývají světa – sem ta všední vřava nedolétá!“
Náhlý hřmot jí spánek plaší s čela. Po třetí to donna omrzelá rozkoš její krátí. – Bylť jsem donnu letem štětce změnil na madonnu.
Jemné růže v pleti sněhobílé, ladné brvy, kadeř zlatou v týle nastínil jsem. Jarní půvab svěží v oku plá a na hrudi se sněží...
Pak jsem zrcadlo jí podal maně. Jak tu výskla, zatleskala v dlaně, s lože vyskočila v mladé kráse – – stará bručíc vylezla tam zase.
Cookies on Poetry Cove