Hošík snědý, snivých zraků ve plášť zabírá se hrubý, opice pak v rudém fraku s ramene mu cení zuby.
Pod ním klobouk opestřený vybledlými fábory, v jehož hloubi groš se stydí za neštědré siňory.
Nahradím ti, dítě jihu, strastiplné dnes i včera! Hůlkou dotkl jsem se v mihu chlupatého premiera.
A v tu chvíli – divno k víře – uhladiv si v předu frak, chlapci v salonní manýře poklonil se opičák.
A prál jemně: „Vzácný pane! Račtež shlédnout se své výše na ministra požehnané, rozkošné opičí říše.
Libo-li vám snížiti se opičího do plesu, račte usednouti se mnou v tuto dvorní kalesu.“
V nárožní se záři sloní vozík titěrného díla, před ním rolničkami zvoní koza divná, sněhobílá.
Vsedli, jeli, zastavili. Po praskavém řebříku naposledy vyšplhali do jakéhos kurníku.
Uvnitř hlučí to a třeští, zvoní, klape, deptá, buší, kvičí, mlaská, piští, vřeští, že hoch obě zacpal uši.
Hemží se tu, kupí, tísní opičáci, opice, v různých barvách, v různém kroji – přepodivná směsice!
V čáce, turbanu i čapce, s portou, chocholem i stužkou, kol do kola hvězdy, střapce, s trubkou, vějířem i puškou,
v sukni, spodkách, kamizole plné třpytných knoflíků – jak by se sem byli shlukli se všech tyčí, řebříků,
kruhů, bidel, kolovrátků, bubínků, velbloudích hřbetů, ze všech klecí, budek, sádků, zvěřinců a kabinetů,
ze všech trhů, veletrhů, sbírek, výstav na odiv – také mely neuviděl’s, neuvidíš jaktěživ!
A to vše se nosí, řídí, klaní, krčí, brvy klene po člověcku – jakby lidí stíny drobné, znetvořené.
Opičák tu se smetákem v papírové koruně na rohožce tvář nadýmá jako mocnář na trůně.
Jedni po dvořansku křiví křivá záda všemi směry, druzí po lokajsku civí na zbytky a na duzéry.
Jiný nakřivenou berlou divné tropí pabuňky, onen k vážným okulárům směšné druží posuňky.
Jeden stropy nosem boře advokátsky mžourá okem, jiný paničkám se koře kotrlcem je baví, skokem,
opičky pak obličeje rozšklebené v dél i šíř jakby studem nedovedně schovávají za vějíř.
Dívaje se tomu reji nízkých, nerozumných zvěrů s pitvornými obličeji, myslí hoch: „Toť směšné věru!“
Však tu na ubruse řásném zočil náhle před sebou hrozny, mandle, fíky, datle s ananasů velebou.
Pomeranč tu zlatohávý otevírá plná ňádra a v paprscích vonné štávy bílá objevuje jádra,
slívy modrají se velké jako vejce slepičí – a hoch myslí: „Krásný věru je ten život opičí!“
A již mnohou na lahůdku brouše zuby, bystře hledy, mnohou vodě do žaludku pozapomněl hošík snědý
na hlad, žízeň, bláto, zimu, denní strasti, úkory, na groš ve klobouku hloubi i na skoupé siňory.
Cookies on Poetry Cove