Zahlédl jsem jizbu. Měla plíseň
na stropě a v šerém přístěnku,
v krbu chlad, v komíně větru píseň,
černý les a hvězdy v okénku.
Žena s okem kalným, lící bledou
bzučela tam nad kolébkou šedou:
Hajej, hajičkej!
Přikradnuv se ticho ku kolébce
křídla nad robátkem svěsil jsem
a zrak jeho opatrně, hebce
zaclonil svým pestrým vějířem.
Hvězdy, kvítka, perle, andělíčky
rozsypal mu nad kleslými víčky –
hajej, hajičkej!
Na to ženě před slzavé hledy
rozestlal jsem jasné obrazy:
Dítě vzrůstá nedotknuto jedy
hříchů sladkých, luzné nákazy,
hvězdu cnosti na odvážném čele
s losem způrným v boj se dává směle –
hajej, hajičkej!
Matka sama. Jednou v síni kroky –
,Synu!‘ „Matko!“ – Jásot do nebe.
,Paní ta? Andílek modrooký?‘
„Žena, dítko. Jdu si pro tebe.“
Vnouče stařena teď laská, hřeje,
v dumách kolébá a nad ním pěje:
hajej, hajičkej!
V chýši blaho. Zaplašil jsem tíseň
z hrudi její. Ticho v přístěnku;
i v komíně zmlkla větru píseň;
les a hvězdy zdřímly v okénku.
Všechno kleslo míru do náručí,
ze sna jen to nad kolébkou bzučí:
Hajej, hajičkej!