SNĚŽENKY.

Chorému chlapci mladičká sestra nosila denně kvítečka pestrá;

vonné ty pozdravy lučin a doubravy plašily od něho nudu i žal –

neduhu trapného zapomínal. Ale ach! květy bledly a svadly,

rubáše sněhu na luhy padly, vichřice po nivě bouřila mrazivě,

s hukotem vnikajíc v každičkou skrýš, skučíc a hýkajíc komínem v chýš.

Zamrzlým oknem do smutné chaty vkrádá se zřídka paprsek zlatý.

Pacholík churavý nemá již zábavy, kane mu slzička na bledou líc:

„Květy mně sestřička nenosí víc!“ – „Květy,“ dí matka, „v zimním teď spánku –

zbudí je zase píseň skřivánků po luhu, po lese v májový čas, –

náruč jich přinese sestřička zas.“ Míjeli dnové, měsíce s nimi,

na nivách posud rubáše zimy. „Brzo-li zaplesá skřivánek v nebesa,

pod bílou plachytkou procitne květ? –“ touží jen s výčitkou chlapecký ret.

Těší jej máti, k loži se shýbá, tvářičky vpadlé horoucně líbá.

V oblasti krásnější spánek jej konejší; slzou však matinka vlaží mu líc:

„Fialky, chudinka, nespatří víc.“ Děvčátko slova plačící matky

slyšelo, tiše vyklouzlo z chatky: „Spatří je! V útají pod sněhem dřímají;

pod krovy zimními vynajdu je – bratr se nad nimi zaraduje.“

Nechať jí zimou prstíky křehly, bodaly mrazu ledové jehly;

ve sněhu po nivě hledala dychtivě, hrabala v závěji; avšak, ó žal!

kvítek se nikde jí neukázal. Nebeský otec, sypaje s hůry

hvězdičky bílé do zimní chmury, s výsosti blankytu shlédl k ní v soucitu;

sněhových chomáčků rozhodil hrsť v bělostném obláčku na ztuhlou prsť.

„Leťte, vy mračen pochmurných dítka, změňte se dole v lahodná kvítka,

u nohou dítěte ze sněhu vypněte v milounkém zvonečku bělostný třpyt,

v dětském jak srdéčku sesterský cit.“ A kam ty vločky na nivu slétly,

kalíšky něžné, bělostné zkvetly; svitlo jich pažitem, hvězdic jak blankytem –

zplesala dívčina nad krásou jich, trhala do klína kvetoucí sníh.

Chvátavě bratru přinesla kvítí – kterak mu očka radostně svítí!

Prchla mu z útroby příšera choroby – – Venku však plesaje vesnický lid

uvítal do kraje sněhulek třpyt. „Vítejte, první líbezné zvěsti,

že nivě vrací život a štěstí, lupení houštině, skřivánky výšině,

omládlým lučinám koberce z duh, teplo a záři nám laskavý Bůh!“