Na počátku slovo bylo,
slovo prosté, vroucí, živé,
jež se z velké duše lilo
v duše pravdy žádostivé,
rosa nebes v lidstvo zpráhlé,
slovo těchy obtíženým,
slovo spásy poníženým,
slovo lásky neobsáhlé,
hlásající země šíru
dobra blahou zvěst a míru.
Zalétalo prostým retem
mezi prosté davy chudé
a přec dále znělo světem,
div a zázrak tvoříc všude:
Slovem tím jak žárem s nebe
tisíceré srdce vzňato,
boháč rozdával své zlato,
obětoval bratřím sebe,
udeřen v líc, druhou soku
nastavoval s láskou v oku.
Nezřel’s jedny v pyšné zdobě
z davu otroků se stkvěti,
všichni byli rovni sobě,
otce nebeského děti,
dobrodiním a ne mukou
oplácel druh druha vinu,
nelámal tu soudce třtinu,
neřinčely meče v rukou,
však spěl každý v plesném díku
pro korunu mučenníků. –
Slovo zůstalo; však dobou
hasnul žár v něm plápolavý,
kalilo se lidskou mdlobou,
tratilo svůj smysl pravý.
Rtoma sice dále chvělo,
ale srdcím byl již cizí
božský jeho obsah ryzí:
Ne již láskou, vášní znělo
v cinkot měšců, pout a mečů,
v disputace zahalečů.
Za to bylo zlatem psáno
v listů běl pod zlatou sponu,
velkým hlasem notováno
v bouři varhan, tub a zvonů,
vykládána do litery
jeho písma kostra suchá,
do znaménka, do titěry...
všechno, vše, krom jeho ducha – –
Na počátku slovo bylo
a jen pouhé slovo zbylo.