Skřivánek.

Když chodil s apoštoly Pán Ježíš po zemi, kdys vonný chlad je objal pod háje větvemi,

a písní nejkrásnější, již ve hrdélku měl, tu každý z lesních ptáčků pouť jejich provázel.

Zpěv sykor, pěnic, drozdů tu hymnou jásavou jak sladké hosiana zněl Kristu nad hlavou,

že zástup apoštolů pohřížen v rajský sen těm libým žalmům ptačím naslouchal vytržen.

Až posléz vyšli z háje na široširou pláň, kam dýchala žár letní bez mráčku nebes báň;

jen brázdy rozrývaly jak vrásky hnědý luh, jímž oráč v potu tváři svůj řídil těžký pluh.

I pravil svatý Petr: „Jak smutné ticho tu! Tam lovci hudba ptačí hrá v lesní samotu;

i pastýři, když volně nad jasným zdrojem sní, ze stinných větví buku hlas drobných pěvců zní;

i ten, kdo v sadě růží čas hříčkou maří jen, slavíků zpěvem bývá do ráje unášen:

A hle! tu rolník pilný za zdatným pluhem svým bez těchy trudně kráčí bezhlasým prostranstvím.“

Pán mlčky bral se dále až tam, kde rádla chod muž zarazil a zemdlen utíral čela pot.

Ta rosa chmurných skrání přes líce vrásčité skanula pod radlici do prsti rozryté.

V tom Pán se mlčky shýbl pro tuto vlhkou prsť a rukou z černé brázdy povznesl země hrsť.

Tajemná slova šeptal a vroucně k nebi zřel, pak s božským pousmáním dlaň svatou otevřel.

A hle, tu místo hlíny na dlani přesvaté zřít bylo stvořeníčko zahnědlé, křídlaté.

Ten ptáček volným letem rozepjal křidélka a shůry sypal zpěvné perličky z hrdélka.

Výš’, výše třepetavě do blankytu se nes’ a krajem sladce zvonil líbezný jeho ples.

Zpěv jeho v rozkoš tichou všech srdce potopil; sám oráč, líce zjasniv, kleč chutě uchopil.

A zástup apoštolů pln citů slastných, něm, zpěváčka ještě stíhal zářivým pohledem,

když zanik’ v modru nebes útlounký ptáčka zjev, a jedva slyšet bylo tichounký shůry zpěv...

Tu promluvil Pán Ježíš v nebeském úsměchu: „Nuž Petře, toho pěvce měj rolník v potěchu!

Když v zemi omlazenou za vesny vnoří pluh, vždy z první brázdy vzlétne ten zpěvný jeho druh.

Ten zpěv mu bude jasnit mrak těžké roboty a libou zvěsť mu hlásat s azurné výsoty:

i na něho že s láskou oteckou vzpomíná Ten, jehož svatá náruč svět celý opíná.

To ptáče, brázdy dítko, nos role chudý šat, však nejsladším se pěvcům má písní vyrovnat,

a na znamení má se z nich nejvýš k nebi nést: jak milá Bohu práce, k níž člověk stvořen jest!“