Zde volno, rozkošno! Hruď lačně ssaje vzduch plný svěžesti, hor čistý van, a zrak se jiskří, blaze objímaje ten obraz velkolepý se všech stran:
luk jasnou zeleň, lesů šero kolem, hor nesčíslných vrchol za vrcholem, i kraj zde šírý s pásmem rolí valných, měst věže, dědin steré vísky v něm
až zase k modrým stínům vrchů dálných, a vše to naše, všechno bratří zem. Zde nejblíže kol břehů Bečvy ladných v té údolině smavě zelené,
z luk svěžích, ze stromových skupin vnadných zří v tichém snění domky dřevěné, jak hnědé klícky s pěkným vyřezáním lnou k patám rodných hor a slunným stráním,
jichž svatý klid jen zvonce stáda ruší, hlas fujary a dumná zpěvanka – ó jak svým prostým vděkem mluví k duši ta ryze naše horská selanka!
V tom slunce mráček skryl – a sesmutnělo vše pojednou, chat jasná okénka i celý kraj – a také v moje čelo jak stín se krade teskná myšlénka:
mně zdá se, nad půvabem toho kraje že chmurné křídlo upírovo vlaje; zlou hostí bídu mnohá tato chýše, a ducha tmu, v níž zvolna jen se dní,
lid zjařmený tu slouží cizí pýše, o právu svém, své síle jedva sní. Mrak přeletěl – a slunka úsměv zlatí zas horský dol – i můj se jasní duch.
Zřím k západu, kde Hané pláň se tratí svých klasů mořem v siný dálky pruh; a ještě dál v tu zamodralou páru duch zaletá, až k horským hvozdům Žďáru,
a dál, kde země bratrská se kryje v šíř, daleko až po šumavskou hráz, k níž marně vlna nepřátelská bije – Ne! Žijem’, rostem’, – nezdolají nás!
Nechť s pyšných zámků vládnou naším lánem, nic platno zlato jim a moc a lest: lid, prostý lid je příštím světa pánem, ten dokud náš, jich snaha marna jest.
A lid ten procit’, prociťuje všude, i pod omšeným doškem chaty chudé, zpět půdy své a volnosti a štěstí svou prací dobude, krok za krokem,
a nebude chtět ničí jařmo nésti a nejmíň cizích býti otrokem. – Hle! víska sní tu v horských lučin klidu – a náhle velikán vstal přede mnou,
syn vísky té, jenž s dějů svého lidu strh’ minulosti clonu tajemnou; syn chudého zde valašského kraje šel nivou českou, světlo rozsévaje,
a národ poznal, že je národ vskutku, svou sílu poznal bývalou i pád a nad zhynulé slávy rum a ssutku vstal znovu probuzen a znovu mlád.
Teď po století strastných bojů vítá zdráv, silen příštího již věku práh, kde zrakům pevně doufajícím svítá zář štěstí nového po dlouhých tmách;
a nechť i repot slyšíš v našem středu, stesk toužící na vnitřní kaz i bědu: Chyb máme dost, – kde národ prostý hany? – leč vad svých poznání zdroj nových sil,
jen cíl když jeden pojí všechny strany: by národ žil a v pravdě šťasten byl. A tato snaha, vím, v tom kraji šírém bez počtu srdcí vřele proniká,
všech žalob, sporů, pochybností vírem ta myšlenka vše pojí veliká, v tom vření jenom čistí se a tuží a v pravou chvíli vždy zas všechny sdruží;
jí každý po svém, všichni skutkem služme, jen k činu každý, k práci vesele, vnitř volným ruchem rámě, mysli vzpružme, leč vrahu vstříc zeď jedna z ocele! –
Zas v jinou stranu obrací se oko – jaks váhavě – ač spousta skalných hlav tam velebně se vznáší převysoko, až v dálku mizivou hor jeden dav,
kde nad Kriváněm, nad Lomnickým štítem ční Gerlachovka lysých skrání třpytem; sníš o hořcích a kleči strmých holí, o stínu jedlí v jase mořských ok,
o krásném Váhu – a přec srdce bolí, div nezkalí tvé zraky slzí tok. Ó vlastenectví, lásko k rodu svému, to kdyby byla pravá tvoje líc,
ta zběsilost, jež lidu tatranskému šíj deptá, své mu jařmo vnucujíc, jež v jiných plemen porobě a zhoubě skráň tyčí zpupnou v rozbojnické chloubě –
to kdyby bylo vlastenectví vzorem, pak chtěl bych zahřmít kletbu plamennou: Pryč s touto ohavou, tím lidstva morem, pryč s mrzkou samoláskou plemennou!
Však ne, to není pravá láska k rodu. Tať, bytí vlastního jen věrný štít, kyj nepozvedá jiných na svobodu a zná též jiných rodnou lásku ctít.
Jen tato láska, prostá hrubých šlaků dob surových, zař z osvícených zraků! Však než té vzdělanosti pravé, jiné svět rozjasní se září spanilou –
zda tuto drahý brat nám nezahyne pod násilníka pěstí zběsilou? Ne! vzhůru čelo! Slyším divné šumy jak moře hlas – však známým zvukem zní –
a vidím oceán ten zrakem dumy, jak v soumraky se ztrácí severní, jak v nedozírno na východ se valí, jak z jihu blýská – šírý, neskonalý –
toť moře bratrů jest – šum řeči jedné, vždy srdci blízké v každé proměně – – ó moře hromohlasné, nepřehledné, prost péčí všech, tě zdravím nadšeně!
Stín velebný se mihl na Kriváni – Ó znám jej, znám – toť pěvec Tatry jest, jenž s jitřním červánkem na věští skráni tu velkou zapěl Slávy blahověst,
jež probudila milliony spící a vrahům zazněla jak Vari! hřmící, – a dokud lidstvo v pravdě osvícené v sněm národů hluk bitev nezmění,
ten maják v bouři plemen rozlícené nám bezpečnou je hvězdou spasení. Ni síla surová nás nezavalí, jen stát-li bude k bratru pevně brat
a v družbě volné, velkým roven malý, své každý hájit, vesel pracovat – – To moře slavské šumí, duní plesně jak písní o budoucí lidstva vesně...
Vy stíny dva, jež velebně se chvíte zde nad Radhoštěm v jasném sdružení, ó přijde čas, kdy blaze uvidíte svých velkých dum a věšteb splnění!
Cookies on Poetry Cove