Z tajemných strun, jež v nitru mém se chvějí, ty, struno rodná, zazvuč nejprvněji, ty, struno domácí; vždyť tebou nejvíc ruka času třese,
že hned mé srdce skáče s tebou v plese, hned bolem krvácí. Ó nerad napínám tě na varitu, neb zdá se mi, že ryzí hudbu citu
zde měníš v lichý třesk, že nesa tebe v pusté hluky denní pro davu vděk tvé zneuctívám znění a planý pro potlesk.
Vždyť ten mi nechuten, kdo volá v davy: Hle, moje hruď! V té plane zápal pravý pro český kraj a lid; vy ostatní jste svatých žárů prosti,
svá srdce chabá spějte na vřelosti mých citů zanítit! A sklízí chválu, jakby slova byla víc nežli slova, tam jen vroucnost žila,
kde ret ji hlásá všem, a jakby zásluhou byl, slávy hodnou, cit lásky vrozený pro chatu rodnou, řeč matky, předků zem.
Ne, tato láska žije, musí žíti ve hloubi srdcí všech, jež ryze cítí, a neždá odměny; vždyť sama v sobě potěchou je duši
a náhradou; jí vavřín jenom sluší za skutek vznešený. Jak mnohdy ten, kdo prací rukou, čela jí zdárně slouží, třeba nezvučela
vlasť nikdy z jeho slov, přec vlastenec je tisíckráte větší než ten, kdo honosí se každou řečí, jak horlí pro domov. –
Jen s ostychem se ruka k tobě sklání, o struno – Marno vše: Ty bez ustání v mou píseň sama zníš; tu zaplesáš, tu zastýskneš si z hloubi,
tu zatoužíš jak slavík v jarním loubí, tu mečem zazvoníš. Dnů vzpomínám, dnů ztraceného ráje, kdy za knihami nebo v šeru háje
jsem sníval, šťastný jun; již tenkráte jsi v nitru mém se chvěla a nejčastěji, nejmocněji zněla ze zlatých duše strun.
Když zajala’s mé srdce, Slávy dcero, a Dějin blesk mi zaplál v časů šero, kde předků laur se kryl, když Havel heslo své mi v duši hřímal
a pěvec Ohlasů mne sladce jímal a Jablonský a Tyl; Když bezejmenný vojín čety svaté, leč nadšený, můj otec, duše vzňaté
mi jevil ples i stesk: tu božská vidina mou letla skrání a věrnosť přísahal jí do skonání mých vlhkých očí blesk.
A léta přešla, jeseň žití blízka, můj otec mrtev, duši mdlé se stýská po vesně dávných dnů, a v knihách, jež jsem čítal v zanícení,
již pro mne kouzla bývalého není a rosy mladých snů. Zřím nazpět – vidím bludů řetěz dlouhý a málo práce plodné; cíl mé touhy
skryt posud v šerou dál; čas vyryl v čele odříkání runy a strhány jsou nitra zlaté struny, v nichž prst anjelský hrál.
Jsou potrhány struny sladké tužby a hrdých zdání, struny lásky, družby, leč jeden zůstal cit: ty, struno, trváš celá, plnozvuká
a s tebou přerve Moranina ruka i žití mého nit. Cit onen vytýká mi mnohou vinu, jsem duše vrtkavé, jsem chabý v činu
a matný bratřím vzor; ba, chvíle mám, kdy v moji hruď se hostí duch odporu, kdy démon pochybností s tím citem vede spor.
A praví mně: Jak úzkoprsý, malý jest rodný žár, on zrakům lidstva kalí zář vyšších, krasších met, on dobou zrodil se a dobou zhasne,
do čistých výsot všelidskosti jasné pne křídla věků let. Tu strojeným a chorým se mi jeví ten rodný vznět a moje touží zpěvy
v dum jiných mír a jas; než, sotva v žití kol mé padnou hledy, na bratrů zápas, útisky a bědy, hned zavzníš, struno, zas!
A kdybych dusil, umlčoval tebe, své nitro zapíral bych, zradil sebe a páchal němou lež; hlas vůle, rozumu tě nepřehluší,
tys nerozlučně spojena s mou duší a zníš jak sama chceš. Ty zvučíš hněvem, láskou, slastí, bolem, i z prsou zvučíš ven a v srdcích kolem
si hledáš ozvěnu; má píseň s tebou snoubiti se musí a ve tvém hlaholu, nechť hanu zkusí, má sladkou odměnu.
Rád budu, odvětí-li bratří sbory k mé písni ruky stiskem, jejich zory týchž citů zábleskem; než, kdo v mé tváři lež a nízkosť vidí,
shon všední, ješitný po chvále lidí, ten odvěť potleskem!
Cookies on Poetry Cove