Prsten.

On, ach ne! to jeho jsou jen rumy, zpustlý hrad a po bývalé slávě zbyly mu jen upomínky, dumy, jako šlépěj na nádvorní trávě.

Objímala někdy víru jistou duše jeho na ctnost, na božství jako prsten zlatý perlu čistou – Nevěra teď čirá v něm se tmí:

neztratil tu víru ze bravoury, ale pod křídloma noční chmury; pod křídloma noci, u kahánu vypověděl službu světa pánu.

Ach, on hledal boží šlépěji na kvítí a sněžné závěji, on ji hledal zbožně, roztouženě na vybledlém písmě, pergameně,

on ji hledal v čistém srdci svém, však jen sebe sama našel v něm. V nutnost se mu scvrklo ctnosti jádro, v otěž vášní zhoubných, škodlivých –

malinové rety, bílé ňádro za světla jen celovat je hřích. A jak často mrtvých volal stíny z rovů neútěšné temnosti –

mlčely jich okytěné klíny a on želel nesmrtelnosti. Ještě jemu zbyla přítelkyně snivooká, volnokadeřavá

a ta nad ním noční u tišině klonila se smutná tu, tu smavá, útěchy mu krůpěj lila v boly. On tu poznenáhla pookříval

sladce zelenými pod vrcholy, na jejím kdy jasném lůně dřímal. Vodila jej na šedivé skály, kde vzduch mořský, osvěživý pil

a kde zíral, na sinavé dáli koráb běloplachetný jak ryl v moře brázdy fosforného skvění. Pil tam pustou číši zapomnění.

Ale výhost dal i poezii, hrdě vztýčil úpornou svou šíji a co hříčky dětinské své rýmy náhle spálil žáry plamennými. –

Miloval a jeho láska prvá byla dívka štíhlá, černobrvá; pohřbili ji, zbylo mu jen hejno sladkobolných na ni vzpomínek.

Oželel jí záhy; jiné tejno na prst vlekl zlatý prstýnek. *