Přízrak.

Když hluboká se kloní noc v Katalaunskou pláň, tu mračen dav se honí přes bledou nebes báň

a v obrysech té mrakavy zříš mihotavé postavy, zříš mečů, kopí matný lesk a slyšíš hluchý šum a třesk.

Ze spousty hrobů valné to ještě v pozdní věk jak ohlas bouře dalné zní dávné bitvy jek,

to válčí v říši vzduchové nesčetných hrdin duchové, jež hrozná seč tu sklátila, když s Římem střet’ se Attila.

Mrak zacloňuje lunu a v přízi pochmurné zříš divné zbraně Hunů a hlavy nestvůrné;

zde orel křídla rozvijí nad mrtvou římskou legií; tam bouří vzduchem Franků voj a mračno Gotů letí v boj.

Zbraň vzdušnou stíny páží, štít nesou z oblaků a zuřivě se sráží roj mlžných přízraků –

Tak nad bojištěm dávných dob plá z mohyl dosud plamen zlob a v šírém nebes obvodu vře divá bitva národů.

Však podál kruté seče ve vzdušném prostranství bez boje, v pochvách meče, dvé zástupů se chví.

Jich ruce nebes pomstu zvou a bolem roucha, vlasy rvou, z úst vichřicí jim sténá zpěv, v němž víří žal i stud i hněv:

„Nás nepudil v ty lány žár pomsty, slávy chtíč, než jedny Gotů rány a druhé Hunů bič.

My nevedli boj hrdinný ve vlastní při, štít otčiny – než za věc krutých vrahů svých kles’ dav tu rabů slovanských.

Sem, nástroj cizí zloby, nás hnala cizí pěst a v bezejmenné hroby nám nezní slávy zvěst:

jen bol a hanba volá z nich, že pro svých škůdců zisk a pych jsme do nečestné mohyly zde bratři bratry sklátili!“

Za noci tmavé, burné mě nesl teskný duch na křídlech dumy chmurné na Katalaunský luh.

Já viděl onen děsný zjev a slyšel onen strastný zpěv, hruď pronikl mi duchů žal a ze rtů těžký vzdech se dral:

Již, nebe, moje plémě dost zakusilo běd – ó nedej, by zrak země zas obraz děsný shléd:

by lid můj cizím bičem štván zas kráčel na krvavý lán své bratry sklátit do hrobu a sebe v tužší porobu!