Moře snů mladých útrobou šumí,
naděje pnou se v odvážný let,
čelem se chvějí zářivé dumy,
hruď chová lásky čarovný květ.
Vzpíná se komoň – šavlí jun zvoní –
válka jej volá v široký svět –
hlavinka dívčí žalem se kloní,
v modlitbě vzlyká mateřský ret.
Rachotí buben, polnice vříská,
uhání komoň v bitevní šum;
v oku je temno, palaš se blýská,
rozsévá zhoubu v nepřátel tlum.
Náhle ach! ruka v ňadra se klade,
bolestný výkřik ulétá rtům –
S bohem, vy růže milosti mladé!
S bohem, vy hvězdy jinošských dum!
Olovo zrádné do srdce vlétlo,
navždy tam jarý ztišilo tluk,
bujarou hlavu do prachu smetlo,
zničilo sterý nadějí puk.
Přes ňadra kleslá vojsko se řítí,
ston jejich tlumí vítězný hluk –
Kdož tu dbá zhouby mladého žití,
milenky siré, mateřských muk?!