Co silou nezdolnou mne jalo z této hlavy?
Sám bádal jsem, proč k tomu právě výtvoru
vždy vracely se zas mé kroky bez únavy,
k té divě rozvířené pídi mramoru ?
Tu vzpomněl jsem, jak druhdy jinošskou mi duši
nic rovně nejímalo plesným nadšením
než vichr divoký, když náhle v dusné hluši
vzduch prachem zatemnil a vírným lupením.
Jak rozkošně mi bylo v prudkém vůkol ruchu,
jak radostně jsem stíhal mraků vzteklý hon,
jak divukrásnou hudbou býval mému sluchu
šum větví tančících i krovů hvizd a ston.
Jest v každém duchu mladém z mořských ptáků cosi,
jimž hladké vodní plochy klid se nechutí;
po vřavě zpurných vln on práhne s albatrosy
a nad troskami máchá vesel perutí.
V bouř letí s tužbou slepou jedva vědom sobě,
že pudí jej tam zákon věčné obnovy,
jímž svět se brání stále ztrnutí a mdlobě
a znovu vždy zas láme nové okovy.
Leč kdy pak burný var se jasní pevným cílem
a niče tvoří sám – tu prchá jeho čar,
neb náhle ucítíš zas nad svým vlastním dílem
dech čerstvý bouře nové, jež mu chystá zmar.
Ó, první nadšenou tu rozkoš z bouře samy,
již mladistvá jen duše krátko prožije,
tu svěžími v mé čelo přivál vzpomínkami
tvůj oživený mramor, vzácný génie !