Leč pod hladinou klidnou v temné hloubi zlý leviathan dřímal, ukryt kalem tam procit’, natahoval dračí klouby, až smělým vzmachem vodu vzbouřil valem
a vynořil se děsně v denní záři. Jak bývá, zednáři a karbonáři pod pevnou stavbou pořádku a mravu zem tiše hloubili v podzemním tmavu,
síť podkopův a chodeb tajně ryli, až doutnák vmeten ve příhodnou chvíli a v tisíc trosek hrdá stavba domu ve mžiku rozletla se třeskem hromu.
Lid vskočil náhle jako hněvná lvice a zdrtil, rozmet’ kejklíře a lháře, moc vyrval jim a hlavu oposice ve hluku vítězném ved’ ze žaláře.
Ten k zámku vedl je, kde mněl, že jata lká v žaláři a poutech Pravda svatá. Spěl vzhůru v čele nejužší své rady, sám srazil závory a vnikl v kobu;
než kterak užasli, když našli všady jen prázdno truchlivé a tichosť hrobu, když posléz okem ustrnulým četli nad trůnem prázdným nápis onen světlý!
Po chvíli vůdce rychle zavřel dvéře a pravil k soudruhům: „Jak netušenou ach! tvářnosť, truchlivou, věc na se béře! Zlé hrozí nebezpečí touto změnou.
Ač zjevno jest, že protivníci lhali, přec v líc nám vmetou utrhačství hanu, že tvrdili jsme, kterak Pravdu jali, a lid se obrátí snad v jejich stranu.
Ba, svobodě tím hrozí škoda valná. Nuž, učiňme svých soků po příkladu – však pro věc dobrou lež to bude chvalná – a lidu zatajme, že pusto v hradu.
Pak sirého se chopme vlády vesla ve jménu jejím, svatá svoje hesla ve skutek uveďme, po pravé dráze krok lidu řiďme! Nechť je skryta hledu,
vždy Pravda milovaná v našem středu zde bude dlíti, žehnat naší snaze!“ – – A starý kancléř, který v cizí říši žil z výtěžku své vlády v teplé skrýši,
div uvěřit si troufal svému oku a pak se rozesmál, až chyt’ se boků, až třásl se mu pěkný laloch brady, když četl v proklamaci nové vlády,
jak Pravda, krutou vazbou usoužena, v níž chovali ji násilníci kletí, je v nebezpečnou nemoc pohroužena; ač netřeba se o dceř slunce chvěti,
přec dlouho nespatří ji pohled lidu, an lékař žádá nejhlubšího klidu. Však dříve odevzdala země správu kancléři novému, jenž chce ji vésti
ve jménu, duchu jejím k země štěstí, pro blaho národa i Pravdy slávu. Leč hrdý manifest jen pravdu věstil, neb nový kancléř volnost’ pravou pěstil:
Směl každý psáti podle vlastní hlavy a hovořit, co bylo komu milo, i všechno slušné činit bez obavy, jen jedno ne: co nevhod vládě bylo.
Cookies on Poetry Cove