Sen o Pravdě jak upír vůdce týral, noc celou strachem srdce jeho svíral a když den zlatý naklonil se k lůžku, hned ruka chvatná sáhla pod podušku –
klíč těžký nahmátla. Buď bohu sláva! A s ulehčeným srdcem vůdce vstává. Leč nové starosti jej trápí v mále a ze rtů vane vzdech: Jak bude dále?
Zda zaštítit před tlumy všetečnými dál Pravdu podaří se, všemu vidu ji záclonami zastřít bezpečnými, jí zabránit, by nevystoupla k lidu?
Zda nezmaří plán smělý nebes dcera, jenž v tajné radě přijat za večera? Své důvěrníky přední pojav k sobě, šel chvatně k zámku, k uzavřené kobě.
Pod šatem kryli meče, karabiny, dva provaz, okovy a roubík jiný, a za nimi na schodech, přede branou řad vojska stál se zbraní přichystanou,
svou tlamu hrozivou i velké dělo ke vchodu hradních komnat obracelo. Přec nejistě klíč v otvor šinul vůdce, prst jeho chvěl se, srdce bilo prudce
a ještě na prahu pln bázně váhal, pěsť pevněj’ tiskla skrytou zbraň i pouta, v kout oko plaše toulalo se z kouta – leč prázdno bylo vše, kam pohled sáhal,
ni sledu nikde po nebeském vězni v těch komnat hebkém, čaroskvoucím lůně, nic kromě jejich kročejů tu nezní, jen lahodná tu zbyla, rajská vůně.
Co druzí stáli překvapením němi a ještě zdvihali clon různých lemy, z nich jeden vzkřiknuv náhle, ruku zdvihl a všichni zřeli jeho prstu směrem:
nad trůnem prázdným ve výklenku šerém na stěně nápis plamenný se mihl. To Pravdy slova hněvivá se vzňala, jež tamo prstem na odchodu psala:
„Zde není místo mé! Čas lepší schystá trůn bezpečnější pro mne: srdce čistá!“ Chvil dráhně s vůdcem důvěrníci pnuli na slov těch blesky pohled ustrnulý,
až posléz’: „Uletla!“ vše tupě hleslo. Leč vůdce z hluboka si oddech’, okem, též zajiskřil a lusknul prsty skokem; pak jako zdrcen kles’ na blízké křeslo
a dlaněmi tvář dlouho pozastíral. Vstav, objevil svým druhům smutnou líci, s ní setřel slzu zvolna stékající a dral si šat, an bolem hlas mu zmíral:
„Ó běda, třikrát běda! Pravda drahá, již volali jsme léta v touze žhavé, nám odešla po krátkém kmitu blaha, svět nazpět uvrhla v klín moci tmavé.
Zas očím truchlým v nedostižné dáli jen hvězdou kmitá mezi idealy – Ó hoře dravý sup mi srdce kline! Jak chodec pustiny, an žízní hyne,
když s bouřným plesem na obzoru vítá háj datlový, jímž safír vláhy svítá a chvilkou příští vidí s trpčím žalem, jak mizí parou přelud vod a palem:
tak na ten prestol Pravdy opět sirý zřím s bolem, steskem bez konce a míry!“ A štkání druhých líčí stejné žaly, ač úsměv na tvářích, jež ruka halí.
Zrak vlhký otřev, onen mluví znovu: „Jsme sirotci. Leč prospěch říše velí, by nezvěděl to národ nevyspělý – taj tento smutný chovejte jak v rovu!
Nechť národ mní, že Pravda v jeho středu a já že s vámi za ni vládu vedu. Lid vládě Pravdy, aspoň jménem, zvykne – tak ze lži šlechetné jen dobro vznikne.“
A tak se stalo. Národu, jenž dole již nedočkav se vlnil na vše strany, s pavlánu hlásal kancléř samozvaný, že Pravda usedla již na prestole
a věčně vládnouti chce šťastné zemi; leč neshlednou ji dříve lidu zraky, lži pokud neodvrhne všechny šlaky a neobrodí srdce cnostmi všemi –
pak teprv hoden bude, čistým zorem se kochat jejích vděků zářným sborem. Až dotud bude – takto kněžna velí – on, kancléř Pravdy, jejím okem, uchem,
on každý její rozkaz lidu sdělí, vlást bude její vůlí, jejím duchem. On s ministerstvem, jež mu dala k ruce, je hlavou nové Pravdy konstituce.
Lid slyší s úžasem ty divné zvěsti a hluchým repotem hlav moře šumí; však brzy ozbrojenci pažbou, pěstí od zámku rozehnaly zpurné tlumy.
A když pak demagogů havěť klatá lid bouřila, že ministrové spiklí lež hlásali, že Pravda zrádně jata – tu záhy jejich drzé tlachy znikly,
neb konfiskace ob den byly v modě a hejno slídičů po štváčích páslo a nejvzdornější změkli jako máslo ve tmavých celách o chlebě a vodě.
Mír utěšený rozhostil se zemí, jíž kancléř ústavu dal Pravdy jménem, až radosť čísti, s výbory a sněmy ve slohu jinde slavně osvědčeném,
tak vtipně sestrojenou v každé části a plnou tůček umělých a kliček, že moh’ jí jako kejklíř kartou vlásti a provádět svou vůli na puntíček,
že menšiny moh’ z většin dělat hravě a při svobodě osob, tisku, spolků ruch volný všude poutat bez okolků a hráti s volností jak Bosco právě.
Cookies on Poetry Cove