Jak čilý život kypí přístavem! Směs postav, krojů peřestá se míhá v lan, stěžňů, plachet hvozdu třesavém, kde časné jitro první svity zžíhá;
i na břehu, zkad páky jeřábů sto beden sypou v nitra korábů. Loď veliká pne hrdě stožár k nebi a roztouženě vlajkou třepetá;
děl jícny z boků zářivých se šklebí a hruď jí krášlí nápis: Osvěta. A s břehu hlahol šumné oslavy ji zdraví na posled, sto šátků mává,
an řečník s reky smělé výpravy tím slovem nadšeným se rozžehnává: „Ó lodi šťastná, duch můj dráhu stíhá, již mořem vyryje tvůj smělý kýl
a v nedohledném daleku se míhá tvé pouti klopot plné krásný cíl! Hrst smaragdů tam padla z boží dlaně v klín moře sličného: tlum atolů,
jimž zeleň tká nad koralové skráně šperk řásných vějířů a chocholů, jež bleskem nebes jižních prozlaceny ráj stíní tajně zemi navrácený.
Tam úsměv jara věčného se třpytí na tváři luzné přírody, jež věnce tká sobě z ohňů báječného kvítí a v živé drahokamy zdobí ptence
i motýle a v dosah ruky lidské, jíž práce neznáma, pod listů řásní v dar věsí sladké plody gigantické, jež božskou rozkoší jsou oku, dásni.
A stínem listů obrovských se šeří chýš upletená z větví; před ní sedá dvé postav ztepilých, jichž těla hnědá jen skrovně halí pestrá zdoba peří.
Jak prarodiče žijí ve svém ráji; leč jako zvěř jen pudy svoje zkájí, ni slabě nekmitá jim v duchů tmavu zář blahé osvěty a jemných mravů.
Ty, korábe, jim neseš žití jiné, dum vznešených a citů nový svět – “ Couf’ mluvčí před plavcem, jenž k lodi šine žok perel skleněných a pestrých cet –
„K těm dalným výspám ztraceným se blíží tvou světlou brázdou vzdělanosti duch – “ Řeč přehlušil tu soudků hřmotný ruch, v nichž spousta líhu v lodní hruď se níží –
„Již, posle osvěty, spěš jasnou drahou, šiř duhového světla obvody a vzdělanosti přiveď v náruč blahou ty opuštěné dítky přírody!
Spěš! Bezpečně jak Argo budeš plouti, vždyť lidstva strážný duch tvé žehná pouti!“ Již k letu hrdému se plachty šíří, v loď osvěty se berou pionýři:
tu podnapilý plavec tabák žvýká, a vzhlédá schytralá tvář obchodníka, tam vojáci se kupí, dobrodruzi a v temných řízách různých církví sluzi,
jenž bible, růžence na prsa tisknou a časem na sebe zlým zrakem blýsknou. Ó lodi, na břeh tichý doneseš víc věru pekla žhavého než nebe
a s jasem osvěty tu velkou lež, jež nitro lidstva vzdělaného střebe!
Cookies on Poetry Cove