Když poznovu se nesli ulic šumem, vřesk, rachot bubnu doletěl jim k uchu a k nároží je zvábil davů tlumem, kde písmem obrovitým v šerém vzduchu
ze světel pestrých „Doktor Buňka“ hoří. Chlap s kuklí strakatou tam v buben tříská a hlasem ochraptělým v zástup vříská: „Sem spějte, všichni trpící a choří!
Zde pomoc všem a věčné zdraví kyne. Hle, doktor Buňka, který v lidstvu celém svou neobsáhlou učeností slyne, všech neduhů a hlíz je léčitelem!
Zde vizte diplom almae matris slavné, tam žasněte nad valným spisů řadem, jež velkých jeho myšlének jsou skladem a svědky bádavosti neúnavné.
Kdo rýmou, hostcem, migrénou se soužíš – pilulky Pravdy, jeho výtvor, kup si! Kdo ztratil’s chuť, po spánku marně toužíš – pilulky Pravdy, perlu léčiv, kup si!
Kdo žádáš léku pro vadnoucí plíce – pilulky Pravdy, vědy triumf, kup si! Kdo zbaviti chceš pih a vrásek líce – pilulky Pravdy, zázrak světa, kup si!
Kdo na churavé nervy sobě stýskáš – pilulky Pravdy, novou sílu, kup si! Kdo šedivíš neb lebí hladkou blýskáš – pilulky Pravdy, mládí návrat, kup si!
Kdos hypochondr, nenávidíš ženy, kdos rozervanec žitím přesycený, kdo zapomětliv, slabé mysli, hlup jsi – pilulky Pravdy, vrchol všeho, kup si!“
A na lešení pestrou látkou krytém za stolem velkým tučný mužík stojí od hlavy k patě obdán aksamítem jak doktor Faust ve starodávném kroji.
On rovná před sebou knih tlustých řadu i spoustu pestře malovaných krabic a důstojně si hladě vážnou bradu tak řeční v kole služek, dětí, babic:
Můj duch se hroužil v hustý závoj tmavý, jenž halí mysterium života, a bádal, řešil, zkoumal bez únavy, až náhle břeskla spasná jasnota:
mně zjevila se v blesku mocná víla, jež hýbe světem – životní to síla; já lapil ji a zaklel v jemný prášek a shnětl umně v divotvorný hrášek
Hle! v této něžné kuličce je skryta, jež sílu, svěžesť, zdraví, krásu skytá. Jen vizte na mně samém její divy: tu kyprosť údů, červeň obličeje;
hrá veselím duch pružný, čilý, živý, i sladká Venuše mně, starci, přeje. Zde vizte děl mých slavných valné šiky, v nichž dotvrzuju sterým důkazem
svůj vynález, své drtím protivníky. Na věky, šťastno mojím odkazem, mne lidstvo dobrodincem bude zváti. Jak chceš, můj objev – závistníku – tup si,
však chceš-li mým se chvalozpěvcem státi, pilulky Pravdy za dva groše kup si! Ó věda nebohá! Ji drze smýká již po ulicích vozík dryáčníka!
Klam učený – jen probeř kronik listy! – již astrology sytil, alchymisty. Tu z toho řeční zisk. Leč v kole druhů, již nad ním lají, rdí se, ruce lomí,
se rozhledni! Jak vesele v tom kruhu klam kvete vědomý a nevědomý! Co lží se učeně tu hlásá, píše! Věk tento shlíží v hrdém usmání
na bludy zašlých pokolení s výše, jak byl by dostih’ vrchol poznání, a zatím tápe ještě v hustém mraku a braku dosti vleče v chudém vaku!
Čas příští shlédne v útrpném jen smíchu na leckterého nadutého obra – Věř, pro marnivou vědatorskou pýchu pilulka trpké pravdy časem dobra.
Cookies on Poetry Cove