Níž sešli zase. Noc se chodbou šeří.
Na schody sejdou v zadu z oněch dveří!
Již došli k nim a z lehka otevřeli;
leč couvli rázem: v jasném lampy svitu
do jizby střízlivé a nudné zřeli,
kde suchý muž se týčil u pulpitu.
Kol něho listin zaprášené kupy
a před ním strměly knih šedé tlupy.
Vzal časem některou a v bystrém letu
prst kostnatý se mezi listy kmital,
až pevně zabodl se v jednu větu;
pak s lící vítěznou muž péro chytal,
jež papírem jak vichr plání spělo,
a v obličej se lstivé vrásky vryly,
rtem zahrál úsměv chytrý, potměšilý;
tu s gestem důstojným zas vypjal tělo,
dlaň napřáhl, spěl vůkol vážným zorem
jak v řeči dojemné před slavným sborem.
A v koutě pološerém socha pne se,
jíž páska tuhá oči obetkává,
dlaň jedna meč a druhá vážky nese.
Zpět! Zpět! My zabloudili k muži práva.