Muž z paláce kol chodců tajných kráčí. On, měšťan vážený, na křesle drahém před chvilkou zmíral pokorou a blahem, že panstvo vznešené s ním kvasit ráčí,
že kněžen oči milý vzhled mu přály, a s pýchou tajnou v tom se slonil třpytě, co zatím hrdí urozenci skrytě nad hostem z lidu nejapným se smáli.
Znám toho bracha. Svědčí rázně v klubu, že pevná hrdosť volné muže zdobí a statně vesluje tam proudem doby, rum předsudků všech metá přes palubu;
však za hrsť cetek, úsměv milostivý rád před mocnými páteř hbitou křiví a mním, by mohl koupiti své skráni sfér vznešenějších lichou aureolu,
že dal by jmění svoje bez váhání, dům onen krásný a svůj princip spolu. Ba, krásný dům! Jak malebně pne vzhůru ten výstupků, hran, štítů divný zmatek –
dob minulých to vzácný pozůstatek! Má v líci středověku snivou chmuru, leč v jeho nitru jiné, lepší časy strou vzdělanosti, jemných mravů jasy
a měšťanstvo tam volné v ryzí síle jest hrdo, šťastno ruchem zdárné píle. Pán domu arci – pravíš – duchem jiný; než pohledněme za ním do rodiny!
Řad pokojů. V nich ještě světla hoří. Tu leckde vidět neladnosť a vadu, však jeden prostor klenotnici tvoří, kam shrnul dům svou všechnu zář a vnadu.
Jak v paláci tu přepych vládne málem; ba skoro těsno nádheře té různé, jež pestro všude nakupena sálem: tu v koutě zápasí o místo nuzné
skříň baroková s tlumem jiných kusů, jež provedeny po gotickém vkusu; tam antika se tísní v jiném rohu – jsou ukázky zde věků všech a slohů.
Lesk zlata, stříbra rozsypán tu všude a na čalounech žárných v barvotisku mnich zkoumá mošt, chán vraždí odalisku, třpyt lagun sní, žhou Alpy krvorudé.
I společnosť tu shromážděna četná, dav pánů v černi, pestrý zástup dam v rouch pyšných ozdobě jak tlupa květná, z níž rosou leckde blýská drahokam.
Vše žezlu mody horlivě se koří, ač místy přál bys jemnějšího brusu – to péro zde snad příliš rudě hoří a malba vějíře tam prosta vkusu.
Leč na všem odlesk vyšších stavů zříti; vše snaží se brus onen třpytný líčit, tvář stejně maskou vážnou, smavou krýti, vlas čechrat stejně, stejně malík týčit
a mluvit stejně sladkohluchým tonem. Dí Pravda šeptem: „Buď mi ciceronem! Viz muže onoho! Tvář mírnosť čírá, než s prsou blýská kyrys bohatýra,
knír krutý stíní ostýchavé rety, kol ramen vlají skvoucí epauletty a palaš s boku blýská, přilba stranou tká v chochol fantastický celou duhu –
Rci, jaké voje v takém lesku planou? Jak zbloudil Mars ten do tichého kruhu?“ Ah! bednář nevinný, jenž k poctě tvojí dnes opásal se lepenkovou zbrojí,
v níž pro potěchu dětem straší vrabce. Ó, ó! Tož hračka neškodná, jíž halí hruď hrdou volný občan v lesklé střapce, by žoldnéřem se jevil aspoň z dáli.
Tam švarný jun! Leč k ozdobě mu není ten účes, šat a směšné opičení po mravech šlechtických. Ta ruka ženy as práci nezvykla; duch málo zušlechtěný
zří z jeho tahů. A zrak hledí matně, tvář jako nudou malátně se chýlí – Však chrabře pívá šampaňské a zdatně po sportu panském do holubů střílí.
Jak princezny se skvějí šatem, vnadou ty dívky dvě. Leč mluví divnou řečí – To cizí řeč; jen přízvuk špatný kladou. Jsou vychovány po cizinsku s pečí
a pyšní se, že takto žvatlat umí – má škodu malou, kdo jim nerozumí. A časem též se cizinkami tváří? Lež kolkol. Kýváš, laškovný jich druhu,
ty krásný papoušku tam v lesklém kruhu a svoje „Bon jour!“ meleš, pestrý lháři? Dál pěvec Pravdu sálem doprovází. I naslouchají. Někdy kolem ucha
šíp klepů zafičí. Řeč jinde hluchá zní ševelením ošumělých frází. Rci, pěvče, kde tu zábavy jsou ducha? Kde díla umění? Kde knih je skrýše?
Tam za okrasu v pyšných vazbách leží, jich listy bělem panenským se sněží. Již dosti viděla jsem. Pojďme výše!
Cookies on Poetry Cove