Ve dveřích, jimiž vešla do komnaty,
za Pravdou spěšně otočen klíč zlatý
a ještě předsíň pevně uzamknuta,
v příč zapuštěny okované týče
a státní pečeť na vše přitisknuta.
Skryl vůdce pečlivě za ňadry klíče
a rozestaviv stráží hustou řadu
ku zlaté ptáka nebeského kleci,
šel s ostatními znova na poradu,
co dále konati v té trudné věci.
Leč Pravda zastřela své zářné vnady
mlh božských neprůhledným vzdušným havem
a v trpkém úsměvu i pohrdavém
šla zamčenými dveřmi bez závady,
šla neviděna tlumem stráží bdělých
ven z paláce až tam, kde básník snící
dlel samoten pod houští větví ztmělých,
jíž prohlédala luna stříbrolící
a květů vonných sněžení se chvělo;
zde v tichém sadě, na dlaň chýle čelo
do vzletných dum o Pravdě pohřížené
zřel s touhou v zámku okno zamřížené.
Tu dotkla se ho náhle tajná ruka
a v úžasu když do prázdného vzduchu
zrak upjal ztrnulý, řeč tichozvuká
rtů neviditelných mu vála k uchu:
„Jsem Pravda. Bláhovci se těší darmo,
že lapili mne do bezpečné tvrze,
že s mojím jménem ztropí kejkle drzé,
jím lidu vyšperkují staré jarmo –
Lži drábové v mé barvy převlečení.
Ne, mezi těmi není mého dlení.
Však hodlám zemi tuto obhlédnouti,
zda přece kdes můj ryzí lesk se cení;
ty, duchu lepší, buď mi druhem pouti!“
Hned zastřela i pěvce tajná clona,
též chodu nabyl vzdušného jak ona,
a spolu večerním se nesli šerem
jak lehounké par stíny nad jezerem.