Nesměnil bych, braši, za panštinu vaši
nuznou svoji pout,
milejší mi toulka nečasem a mrazem
nad váš teplý kout.
Cestou pod topoly rozhlížím se v poli
jako jejich pán
a stem zlatých klasů přede mnou se klaní
široký váš lán.
Hledě vesel na ně nepočítám daně,
škodu nebo zisk,
naslouchám jen plesu skřivánčího trylku,
který s výše trysk’.
Časem v ženců kruhu kterýs řekne druhu:
„Hleď ten mladý chlap!
Moh’ by skály lámat a jen světem bloudí,
líný blatošlap!“
Jak by žití cílem nad mozolným dílem
byl jen věčný pot,
pro kus chleba spěchat od kolébky k rakvi
z robot do robot.
Věřte mi, nic není lepší
nad podušku z trávy:
lehneš na znak, hledíš vzhůru
do nebeské slávy,
do bezedna, do nesmírna,
do modrého nedozírna,
a jak bílé oblaky,
jejichž mimoletný tlum
změnou hravou
honí tam své vzdušné říše
a přeludy a přízraky:
tak mou hlavou
lehce, tiše
letí pásmo volných dum.
Kráčí kolem řádný člověk,
zastaví se maně,
na španělky zlatý knoflík
složí měkké dlaně,
s nevolí si řekne v duchu,
neb i metne k mému sluchu:
„Kam jen hledíš dálavou,
na sta rukou ve chvatu,
v pilném díle;
ten však pod větvemi stromu
leží, ruce pod hlavou,
a snad k tomu
z dlouhé chvíle
sní o světa převratu.“