Dvě vám jednou dívky byly, hodné, tiché, pracovité, ale matka zemřela jim a zlou měly macechu;
ta jen dvěma dcerám vlastním přála všeho, s nenávistí odstrkujíc, potupujíc ubohé ty siroty.
Její dcery z mísy zlaté lahůdky jen samé jedly, sirotkům se dostávalo jenom chudých zbytků stolu,
házených jim s pohanou; macecha jim všechny vzala lepší šaty, ponechala nejprostší jen roucho skrovné,
za to vlastní dcery strojíc do hedbáví, do atlasu, s hlavy k patě ověšujíc drahými je klénoty;
a když přec ty vyfintěné přezařoval milý půvab obou sirot, jejichž sličnost nemoh’ zaclonit šat prostý,
tím víc plálo její záští: posměch, spílání a rány sypaly se na ně stále, kdežto pro své dcery měla
jenom jména nejněžnější, laskání a polibky. Leč co bylo všeho nejhůř, macecha zlá oněm brala
také lásku otcovu. Byltě zámožný on kupec, za obchody mimo domov nejvíc dlíval a choť jeho
stálým na ně žalováním srdce jeho odvracela od sirotků, za to vlastní svoje dcery líčila mu
jako příklady všech ctností. Každá macecha sic není jako tato neb jak ona, o níž tklivou píseň znáte,
kterak sužovala děcko, jež pak nehtíky se jalo vyhrabovat na hřbitově svoji mrtvou matičku;
jsou i hodné mezi nimi, pastorkům svým nekřivdící, – avšak lásku rodné matky nenahradí v světě žádná,
ta víc miluje své děti nežli sebe, v nich jen žije, zná jen radost z jejich štěstí, všechno ráda obětuje,
by je uchránila bolu. Protož, dítky, proste nebe, aby svítily vám dlouho v žití mrakavách i bouřích
ty dvě hvězdy těchyplné, mateřské ty vroucí oči. Však již dále v naší zkazce: Na daleké kdysi cesty
vypravit se musil kupec na korábu do zámoří, na čas dlouhý svěřit ženě všechnu péči o dům, dcery.
Cookies on Poetry Cove