Stojí voda v lesních větví stíně,
bez přítoku, bez odtoku tlí,
v tichu mrtvém odpočívá líně,
spící břeh ni vlnkou neškádlí.
Leknín, stulík po ní lupen stele,
bílou, zlatou růží rozkvetá,
nad ní tiše šídlo pestroskvělé
s azurovou vážkou poletá,
a když paprsk vnikne klenbou lesa,
květ i vážku změní v drahokam...
Nad tím půvabem tvá duše plesá –
ale pohni vodou, poznáš klam:
Pod povrchem vábným všechno hnije,
žab a mloků hejno v puchu tyje.
Viz tam bystřinu, jež ze skal prýští,
jak se tříští
v dešti jisker o balvanů vzdor,
kterak bouří
v pěně, kouři
sršivých těch proudů spor,
peřej peřeji se příčí,
vlny syčí
v rozbroji a zápolu:
A přec vadivé ty síly
v jednom žlebu pospolu
k jedinému sbírají se cíli;
hostě bystré, rudohvězdé pstruhy,
pádí přes květnaté luhy,
žene kola mlýnů
vlnek jasných skok,
až pak šírý tok
lodi nese v majestátním klínu.
Kde je život, ruch též býti musí,
různých sil a směrů proudění;
kde hyb všechen jedna vůle dusí,
brzy v močál vše se promění –
na povrch snad obraz vábné shody,
ale uvnitř kalné, shnilé brody.
Spíš ať mysli různé vlnou sterou
v sebe perou
hlomoznými rozpory,
ať se v zápolení pruží,
tříbí, tuží
zásady a názory –
všaktě k dobrým koncům dospěje
bouře svářících se sil,
jen když v boji
všeliké ty proudy pojí
jeden velký, svatý cíl,
a jsou čisty jejich peřeje.