Písničkáři, hrstku rýmů na tu blánku napiš nám, k popěvku ti sokolímu nejvhodnější péro dám!
Takto čile ke mně vece statný jonák širé plece, jemuž hrály pod kadeří zraků jaré plápoly –
k čelu sáhl, hbitě stáhl s čapky péro sokolí. Zvolna jsem se chopil péra
a rým pilně k rýmu klad’ o červáncích za večera, o démantech jitřních lad, o stolístce, jejíž nachy
obletuje motýl plachý, a jak na kvetoucí větvi ptáček libě šveholí – Leč tu skříplo,
zlostně típlo zpurné péro sokolí. „Nejsem skromné chmýří, brachu, které krotký houser vlek’
tichým dvorkem, v polním prachu, houští trav a chudobek. Jinému-tě zvyklo ruchu v modrojasném, volném vzduchu
na peruti směle vzpjaté přes pahory, údolí hrdě kroužíc, k výši toužíc
čacké péro sokolí.“ A brk odbojný v mé dlani o své újmě – ký to div! – jal se v bystrém, svižném psaní
blánkou rejdit jako živ. Ostré črty, rázné sloky tvoříc ohnivými skoky, svistíc, šustíc bujnou notou
v nezkrocené svévoli po papíru v divém víru tančí péro sokolí.
A mně zdá se, že mi hraje v žilách nová, mladá krev, že kol spánků šumíc vlaje rudobílá korouhev,
tisíc očí bleskem svítí, bouře síly v čin se řítí, o bývalé české slávě hromem píseň hlaholí –
A tu maně z chabé dlaně klesá péro sokolí. Nejsi pro mou slabou ruku,
nejsi pro náš shnilý čas, čekej, v ohnivějším tluku až se vzpruží srdce zas. Zde bys měkl v naší mdlobě
nebo skřípal v marné zlobě, nad úpadkem naší síly zachvíval se nevolí – V místo pravé,
k čapce tmavé vrať se, brku sokolí! Nad bujarou hlavou kývej, připravuj tam lepší dny,
oheň jarý v čela vlívej, o svobodě hrdé sny, pod tebou nech sval se tuží, k síle nadšení se druží –
A pak osud příznivější snad si tebe vyvolí, by zdar český v dějin desky
vepsal, péro sokolí!
Cookies on Poetry Cove