Statný jun se děvě klaní,
od pána jí nese psaní;
čte je děva – dost se pýří,
skrývá líce za houštím,
očkem po panoši míří,
šepce: „Již mu odpouštím!“
Sotva šeptla, jun se shýbá,
sněžnou její ruku líbá,
touží, volá: „Za pána!“
Znovu jun se slečně klaní,
od pána jí nesa psaní.
„Nečtěte je!“ prosí jemně,
„co v něm psáno, sám já vím;
žádá od vás, žádá ve mně
pocel retem nachovým.“
Ač tu děva prchnout chtěla,
v náruč jemu zaletěla
a on jásá: „Za pána!“
Po třetí se panoš klaní,
nenese víc děvě psaní:
„Slyš mne, děvo, pán se táže,
zda mu podáš ruky své?“
Jinochu tu děva v páže,
k uchu kleslo retů dvé.
A co tyto zjevovaly,
tím junáka zradovaly.
Zda to šťastné pro pána?
V oknu pán do dálky zírá,
tam se péro červená;
již tu, již se sál otvírá:
„Nuž, co děva milená?“
„„Oj! ta, pane, odvětila,
že se k bílé její tváři
lépe hodí vlasy černé,
nežli šedé vlasy stáří,
že vám podá ruky svojí –
sprovodit ji ku oltáři,
kde se se mnou – se mnou spojí.““
„O ty ptáku, darebáku!“
volá zamračený pán;
ale nepršelo z mraku,
prchá smíchem rozehnán.
„Takli –, tedy černovlásku,
k svatbě ostruhu ti dám;
zahořím-li ale v krásku,
vždy k ní dojdu raděj’ sám.
Pošlu-li – hlásníka pošlu.
Ten je hlava poctivá,
šedivá jak stěny věžní,
jako – trochu víc než má.“