Cizorodé otrokyně
sklánějí se ku rohožkám,
šedý závoj splývá stinně
k liliovým jejich nožkám.
Ruce v perleťovém pásu,
chválí kupec jejich krásu:
„Jasný pane! Chceš-li zříti
černobrvou Gruzínku? –
Dosud jinoch bílé kvítí
nevyplel jí ze vínku.
Pohleď, jak nach lící jemný
stydlivě ti ukrývá!
Po ňádrech jí vrkoč temný
v dol až k nohám poplývá.
A ta ústa, jak se vlní
v usmívání líbezném,
a jak blesk to oko slní,
se zlatým noc pojí dnem!
Či ti milejší je snivá,
tichá dcera Hellady?
Ach, i slza krásná, tklivá
srdci strojí úklady.
Hle! jak růži u Jericha
nebes vlaží krůpěje, –
tak jí něha věčná, tichá
vlhké činí šlépěje
na líčka ta růžovatá.
Ve vřelém tvém náručí,
jasný pane! láskou vzňatá
plakati se odučí.
Tady třetí dívku kryji,
Černohorku spanilou.
Bělejší je nad lilii –
neuzříš ji unylou
se slzavým v oku steskem,
ale jako rekyni
se vzdoru a pýchy bleskem
v černé brvy zástíní.
Pohleď jen –“ A hle! Tu leží
dívka v ruce s kinžálem,
nahé se jí ňádro sněží,
krvavá však rána v něm.
Černé oči v sloupu točí,
hrdý smích jí škube rtem –
Ó, tu žádný neochočí
baša vilným ramenem!