Na zpátek přes hory, přes doly
vábí mě veselý tón,
do dálky silnicí s topoly
trubky své známými hlaholy
loudí mě postilión.
V halenách modrých jdou formani,
na koních plechový třpyt,
vesnice stranou jak na dlani,
vysoko jásají skřivani
nad pruhy mákův a žit.
V dávno již rozpadlém povoze
zajíždím v bývalý čas, –
po věčném shonu a hlomoze,
sensaci, horečce, nervose
sladko si oddechnu zas.
Vítejte, rozkošné tišiny,
o nichž jsem blouznil a snil!
Po nivách úsměvné roviny
nečadí továren komíny,
nešílí automobil.
Bábu na omšeném zápraží
souží o pohádky vnuk,
pan farář kývaje Kuráži
s Preslem a brevířem pod paží
míří do květnatých luk.
Vítej, ty zapadlý živote
pestřejších, svěžejších krás,
kytar a spinetů rokote,
blouzivých Wertherů šepote
pod Fauny parkových váz!
Ještě jen o kousek přes pole,
do krásy minulé dál!
Na každém krajiny hrbole
uvidíš kostlivce na kole
a nad ním krkavců bál.
Kdo jsi, ty sýčku? – – Vše němo. –
Kdo jsi? Jak zoveš se? Nemo.