Nechať osud přilby k čelům,
v pěsti meče nedal nám,
přece nejsme nepřátelům
za míč dáni k mrzkým hrám:
máme na ně
mnohé zbraně,
jež nám ukul Tvůrce sám.
Za přilby nám skráně dány,
tvrdé jako žuly hor,
které snesly věků rány,
věky stačí na odpor,
dokud k nebi
české lebi
bude týčit mužný vzdor.
Marně budou kopím vrazi
v pancíř našich prsou rýt,
neprolomí, nerozrazí
ocelový ňader štít,
dokud vřelá
srdce, smělá,
za ním budou věrně bít.
Máme také na obranu
v ústech jazyk, živý meč;
on má břitkou, skvoucí hranu,
jasně zvoní v ducha seč,
on se práva
dovolává
pro mateřskou sladkou řeč.
Máme ruce, ty ať tvoří
divy v píli horečné,
proti hltavému moři
staví hráze bezpečné –
dělné dlaně
naše zbraně,
práce heslo válečné.
Jen ať každý v řad se staví,
kam ho volá bratří hlas,
žádná zbroj ať nerezaví,
z pochvy skočí v pravý čas –
potom z boje
české voje
odnesou si vavřín zas.