Plášť noci tměl se nad Tatranským dolem a v rákosině šeré kmital Váh; proud teskně šuměl jako tichým bolem a tklivou žalobou mi k srdci sáh’:
Ach, proměnil se mému sluchu, vidu v tok slzí nesčetných a v nářek lidu, jenž mroucím hlasem stená o pomoc – Váh šumí, šumí
své teskné dumy a nad Tatrami těžká, černá noc. Leč zpomínka mi v noční clony hnědé obrázek vábný zlatou nití přede:
zřím opět, jitřním blahodějným svitem jak usmívá se chatky čistá stěna, prostičkou malbou pestře ozdobena, pod sivých došků obemšeným krytem.
A přede vrátky švarná děva stojí, tak svěží, vábná ve svém pestrém kroji, ve sněžných řasách, nachu, zlaté cetě, jak bohatý mák s rosou v zářném květě.
Po milém, tichém, dobrém obličeji jí hrají veselé slunéčka třpyty; zrak hledí v dálku, sladkým sněním zpitý, a ňadra, čerstvé rty se lehce chvějí;
až náhle píseň z ústek zazvonila, jak jásot skřivánčí, stesk slavičí, jak ručej zpěvných perel romonila ze snivé hloubi duše hrdličí,
vše tlumočila v dušejemném znění, co dívčí srdce čisté sní a tuší, že naslouchal jsem v němém opojení a dosud zvuk ten prochvívá mi duší.
Zjev mizí, tichne hlahol dívčích rtíků. Noc kolem halí Váhu němý břeh; jen onde tlupu spících kočovníků svit luny jeví v matných obrysech.
A řeky žalný pláč mi srdce svírá: „Skráň potupenou chýlíš smrtnou mdlobou, ó národe můj, hyneš vrahů zlobou i proviněním vlastním – větev sirá,
jež odtrhla se od rodného kmene a jejíž listy schnoucí, rozptýlené rve zevšad vichrů nepřátelských moc – –“ Váh šumí, šumí
své teskné dumy a nad Tatrami černá, těžká noc. Ztiš, starý Váhu, šumné svoje lkání! Nechť lid tvůj chud a povržen je světu:
on poklad ceny báječné si chrání ve sněhu hor svých, ve svých dolin květu, v ok mořských jase, ve krystalných zdrojích i v dobrých, upřímných těch očích svojich,
pod chatek nízkých obemšeným krovem, v tom každém kvítku, lístku jetelovém, jímž prostě září chatrčí těch stěna, jímž děvic jeho roucha ozdobena,
v té ryzí duši své i v srdci zlatém, ve zkazek svojich sadě přebohatém, a ve rtu, s něhož sladký zpěv se lije – – ten bájný poklad vděků, poesie.
Nechť útisk mučí rod tvůj holubičí, ne, nevěřím, že tolik ryzí krásy a tolik dobroty spár zloby zničí. Zřím v temnotách již zoru jeho spásy:
Z těch nízkých chat, jak druhdy v zemi naší, mu vzejdou noví věštci, mesiáši, lid chabý žárem nadšení se vzpruží, i síla úporná mu svaly ztuží,
zpět volně přitulí se do náruče, kde věrné srdce bratrské mu tluče. A větve rozváté se znovu spojí ve květnou korunu, již nerozdvojí
na věky vichrů nepřátelských moc – Váh zahrá plesně vstříc mladé vesně a s Tater prchne dlouhá, těžká noc.
Cookies on Poetry Cove