Koní dvé klusá soumrakem buků,
měkký mech tlumí podkovy ruch;
chví se dvé srdcí v úzkostném tluku
a přece plno blažených tuch.
Nadarmo přísné pohledy bděly –
přes hlubou propast předsudků všech
přenesl děvu skok jeden smělý
na tajné lásky zakletý břeh.
S miláčkem ráda zříká se všeho,
opouští zámku rodného lesk –
Chudobu raděj po boku jeho,
nežli tam věčný v nádheře stesk!
Rychle jen dále ve družném honě! –
Hle, co tam stranou? Jaký to zvuk?
V leknutí ruka zaráží koně,
v úzkosti srdce tají se tluk...
Nic! – Jenom srna v poskoku hbitém –
slyšet jen háje lahodný dech.
Dále, jen dále pod lásky štítem
na věrné družby bezpečný břeh!