Na Řipu.

Zda vskutku, praotče, jsi kdysi stanul na místě tom, kde po letech zas dlím, zda slavný, rozkošný ten obraz tanul kol kolem před radostným okem tvým?

Jak rozestřená v dálku do miziva na všechny strany zdobná tkanina ze zlata, zeleni a modra, siva, ta nebem požehnaná krajina,

nad nížto s obdivem též zor tvůj vzplanul, ta naše stará, milá otčina! Ó dobře’s volil. V šíři světa dalné bys nebyl našel v takém souladu

vod proudy bohaté a nivy valné i horstva velkolepou ohradu. Zde bylo všechno, čeho moh’ si přáti tvých synů pracovitých mírný duch:

zde viděl’s žírnou pláň jich rádla ždáti, jich sekyr hustý hvozd, stád bujný luh, a kov ti slibovalo nitro skalné na zdobu žen a mužů šíp i pluh.

Ach, ano, v panenském as tebe vděku svých pralesů, trav bujných, volných vod ta okouzlila zem, již řadou věků pak v píli mravenčí tvůj měnil rod,

že tam, kde ty jsi uviděl jen káně snad kroužit nad bezmeznou doubravou, teď rolemi se pestří širé pláně s měst, dědin valných zdobou bělavou,

vše ruch a život, až kde v předaleku jich zákmit splývá s mlhou modravou. Když’s na jih pohlížel v tu dálku šerou, tu nesnils ještě, že kdys máti měst

tam zatřpytí se hrdě věží sterou a po věky tvé vnuky bude vést zlých, šťastných sudeb tisícerou změnou; že kdys tam velebný se vypne chrám

nad svatyní tvých bohův opuštěnou a jiný bůh tam trůnit bude sám, že zanítí tam lid tvůj žhoucí věrou boj světla proti mnohověkým tmám.

A pak ty dlouhé utrpení doby – ni stín jich nezkalil tvou jasnou skráň – kdy plémě tvé se shroutí do poroby a v ssutkách, požárech ta zpustne pláň,

kdy lidu květ se ztratí v cizím šíru a zbylé skloní v jařmo cizí bič, jim vezme půdu, statky, čest i víru, ba, povelí: Řeč svou, sám sebe znič!

a havranů jen mrak na rum a hroby sem slétne se – Pryč od té hrůzy, pryč! Zpět k lepé přírodě! Hle! na severu kraj objat horstva šírým řetězem

od stínu Krušných hor až tam, kde v šeru kmit’ Sněžky sníh za dvojným Bezdězem. Ten velkolepý zástup sterohlavý, těch kuželů a bání různý tvar,

zřel’s jistě zcela tak, jak mne tu zdraví svou divnou krásou v dechu modrých par – jen ssutých věží nespatřil jsi věru, jež divě trčí z jejich ladných čar.

Těch ještě neznal’s. Milovaný asi jen patriarcha volné čeledi, jsi netušil, že bude v příští časy pěst panstva vládnout chlapů havědi,

že s výše skalní, se strmého hradu pych násilníků deptat bude láj – Měl čas ten půvab svůj – Hle! od západu jak minulosti chmurně krásná báj

sem kyne Hasenburk – však za ty krásy co vtrhlo běd v ten, jejž tu spatřil’s, ráj! Tys jistě, když tvých očí blahé třpyty v to horstvo zřely, dumou zamženy,

snil o líbezných dolinách, jež skryty tam dřímou, bystřin skokem svlaženy, kde tvoje plémě sídla zrobí sobě u květných luk a jasných pramenů

a sady v uzardělých plodů zdobě i z nehostinných vzbudí kamenů a v poctu bohům svojim hor těch štíty v zář bude halit svatých plamenů.

Jak jiné dumy loudí do mých hledů teď hor těch divukrásných valný sněm! Vím, pokolení mnohá mojich dědů že pracovala, žila, mřela v něm;

vždyť našimi tam dosud hory, řeky, svůj původ jeví jménem každá ves – však ti, kdož rosili tam hojné věky svým potem prsť i kámen, kde jsou dnes?

Tvůj rod, ó praotče, tam beze sledů do hrobů navždy zapomněných kles’. A duch se nese dál přes horskou stěnu a smuten letí přes ohromnou pláň,

přes nekonečný hřbitov bratských kmenů až tam, kde omývá jej Baltu sláň. Vše pohrobeno, navždy, bez odvety – tu mečem nepřátel, tu rozbrojem,

tu vlastním vládcem, jenž pro cizí trety byl zaslepeným vrahů nástrojem, až i v tu horskou hráz, vždy lačen plenu, vnik’ cizí proud svým dravým příbojem.

Tu zbraní drali se, tu dělnou dlaní, lstí, mocí, zlatem, dítek loupeží, – i zdálo se, že rod tvůj tam se sklání, kam klesli bratři baltských pobřeží – –

Leč tu jak duch tvůj byl by vzlétl z Navi a na obranu zahřímal: Ne dál! I zastavil se příboj cizí vřavy pod svatou horou, na níž ty jsi stál.

Řip věrný sám tu strmí vzdornou skrání – svým horským vojskem opuštěný král. Ó Tajemství, jež řídíš lidské dráhy, v němž národů též vznik a zdar i pád,

ty halíš tmou nám budoucnosti práhy; přec tuchu blahou cítím nitrem vlát, že ty, jež tolik surových a tmavých jsi věkův ochránilo českou hráz

ve vzteklém příboji všech bouří dravých, teď z řady živých nevymažeš nás, že kmenu našemu dáš nové vláhy a zachováš nám zem’ tu plnou krás.

Ne, marna nebyla, jež v srdcích vřela, ta láska, kterou ty jsi zžehlo tam, jež v utrpeních s námi věrně dlela a jejíž v pustině nám zářil plam,

jež byla hvězdou mnohých pokolení, a žitím, ohnivá, též vedla mne, ten cit, jenž způsob svůj a formu mění, však nikdy v duších lidských nezhasne,

jak věky věků k roji svému včela, a mravenec ke drobné obci lne. Cit věčný jako stejné krve přízeň! Ba, mním, že národ též jest osobou,

v níž částkami jsme, jejíž slasť a trýzeň i naší zachvívají útrobou – tož onen cit jest jako láska k sobě: vždy potrvá, však třeba šlechtit jej,

by s lidskostí se snoubil k pravé zdobě, by národů již nespřádala děj jen touha jiným vlást, jen lupu žízeň a slavomamu pošetilý rej. –

Když hledím tam v ty hory odrodilé, čím luzněji mne vábí do svých krás, čím známěji mi kynou tvary milé, jichž modral se již hochu v dálce pás,

tím hlouběji se bolest v srdce vrývá, že pro nás ztraceny; že předků krov tam hostí cizince a neozývá se jejich stráň již echem českých slov,

že tam nás vítá záští zarputilé, kde leckde neosch’ ještě český rov. A přece kdyby náhle jakýms divem nás k výši vznesl nové moci vznik

a já zde viděl v ruchu bojechtivém spět k horám těm svých bratří zbrojný šik, by násilím jej znovu opanoval a jak nám soupeř činil po sta let,

jej mocí umlčel a v pouta vkoval a cizoty tam všechny znaky smet’ – tu na ně, přísahám při bohu živém, bych zvolal hlasem kárajícím: „Zpět!

Ne mocí, nucením! Nechť v úkor práva nám urváno zde mnoho – prost je vin, kdo v roli zděděné zde setrvává, řeč otce svého chráně, věrný syn.

Zda činí dobře, minulosti vinu kdo křivdou přítomnosti oplácí? Již pánem jiný lid v hor těchto klínu – zpět od nich již, nechť srdce krvácí.

Či maďarské vás pěsti vábí sláva, jež v bratrů hrob nám Tatry obrací?“ – – Však vím, že lid můj kráčí cestou pravou. On cizí jařmo nechce s beder střást,

by s plemenného záští pustou vřavou zas jinému je mohl na šij’ klást. Vždyť cítíme již na své skráni vláti dech jitra – velké světa obnovy,

kdy nebude se dějem slavným zváti vražd, klamů, loupeží rej surový a kdy též mocný sok náš zhrdne slávou, jíž v triumf řinčí jiných okovy.

V ten lepší den, jejž červánek již věstí, dlaň přátelsky se skloní do dlaně, jež vídal’s, Řipe, proti sobě pěstí třást jen, tam k výboji, zde k obraně.

Pak budou znát jen slávu ušlechtilou, ne tu, jíž bitev pláň se rumění, ne počet zbraní bude plemen silou, leč výše ducha, vědy, umění

a pravda, dobro, z nichž se pravé štěstí i pro národy celé pramení. Vstříc této nové době s myslí vzňatou spěj, lide v kraji tom, buď první zas,

jak na Bodamu kdysi žertvou svatou jsi vítal nadšeně dnů nových jas. Spěj k lidstva sbratřeného světlé metě a chystej sobě onu novou zbraň,

jíž vavřín kyne v obrozeném světě – však vlastní bytí především si chraň, bys na luhu svém stoje pevnou patou pak mohl volný volným stisknout dlaň. – –

Hle! v dáli slunce k západu se chýlí, plá Hasenburk tam jako rudý skvost a zponenáhla hora hoře sdílí všech podvečerních barev čarovnost.

Však i v mé duši zjasněné se hraní sen vábivý tím skvoucím přeludem: že v době oné příští jiných zbraní, bez bojů, jež nám byly osudem,

jen silou lásky své a pilnou dlaní hor těchto krásných opět dobudem’. Leč buď jak buď! Nechť marné to jen ždání – dík tobě, Řipe, za dumu i sen.

Zpět s drahých, zasvěcených tvojich skrání v luh rodný sestupuji zveselen. Tam vzadu šero již; však širou dálí ty ještě, kraji, jeden třpyt se skvíš –

O kéž by také ducha světlem vzplály tvé nivy všecky po nejmenší chýš – pak po všech bouří strastných překonání svit nové doby šťasten pozdravíš!