Složiv ruce, svěsiv čelo, opřev záda o stožár zadíval se neveselo ve vody a větru svár.
„Stupte, pane, v podpalubí! škaredí se mořský lán,“ prál mu, bílé jevě zuby v sivé líci, kapitán.
„„Od vlasti mne bujným skokem loď ta vrhla tisíc mil; dovolte, bych aspoň okem chvilku tam se navrátil.
Dovolte, bych páru bílou měnil v rodné chaty dým, z obláčků tkal žínku milou, drahé dítko – hrál si s ním!““
„Marné lkání! – Slza Vaše v moři bezdném zaniká. Hleďte sebe! Loď hle! naše již se s bouří potýká!“
„„Však jsem zažil horší bouři, slyšel hřmění pušek, děl, nad námi kdy v ohni, kouři prapor volnosti se rděl.
Svobody se koráb svatý ztroskotal mi pod nohou. Což teď život s bídou spjatý, pod bezdušnou oblohou?! – ““
„Času skříň je léků plna, v duši vrátí mír i jas. Však již pojďte! Již nám vlna pěnou vroubí vous i vlas!“
„„Nech mi slinou tváře líčí, do nichž plval celý svět!““ „Ráhno skřípá – lano syčí – vzpychne bouř co nevidět!“
„„Sykot lan a sykot lidí, sykot, posměch se všech stran, s jeviště se herec klidí blátem hanby znamenán.
Ztřeštěnec – chtěl v řádu skály vztýčit nové znamení, ve štítu měl ideály, máchal mečem nadšení.
Volnost, lidskost, pravda byla heslem jeho bláznovským – Oj, rci bláznu, dobo shnilá, tvým co znakem, – heslem tvým?““
„Hleďte sem!“ dí patron lodě s trpkým na rtech úsměvem, prstem okazuje k vodě, nad obrovské vlny lem.
Bílé ptáče na hřebenu zpěněném se zamihlo, však již s hůry lačno plenu oko zlé je postihlo...
Zaťav pěstě, schmuřiv čelo, opřev hlavu o stožár, hledí psanec neveselo ve vody a větru svár,
jak tam dravec mračné výše v černých křídel rozpjetí krví v bílou pěnu píše divé heslo století.
Cookies on Poetry Cove